„Už tam ten hajzl zase dřepí, koukněte na něj." „Kdo?" ptám se. „Ále, támdle dědek," povídá hostinský, pokládá na stůl dršťkovou s rohlíkem, ukazuje naproti přes silnici a pokračuje: „Ten parchant tam takhle dřepí každej den a hází na lidi kamení, bahno, stříká na ně vodu a sprostě nadává každýmu, kdo kolem jeho plotu jenom projde. Je to parchant, dyk to řikám."
„Jo, jo, starý pán je v důchodu už dobrého čtvrt století a od té doby, co mu zemřela jeho milovaná žena, žije ve svém tříposchoďovém domě z první republiky, který dříve sloužil jako činžovní, úplně sám. Když se chtěl k němu do domu nastěhovat jeho synovec se svojí manželkou, kteří neměli kde bydlet a rádi by mu za bydlení nejenom zaplatili, ale ještě by se o strýčka postarali, raději rozkopal potrubí, odmontoval toaletní mísy v ostatních bytech a zdemoloval, co se dalo, aby ty zmetky vyčůrané nějaké stěhování do jeho domu ani nenapadlo.
Už tomu bude jistě deset let, co neopustil svůj dům, nákup mu přinese dvakrát týdně paní od vedle, které sice také pokaždé sprostě vynadá, ale protože za službu dobře platí, nechá si to líbit. Starý pán se uzavřel do sebe, s nikým se nestýká, s nikým se nesnese. Každý den se odšourá, vyzbrojen kyblíkem s vodou a hrnkem na nabírání, ke svému plotu, kde má přisunuté až k podezdívce koženkové křeslo, do něhož se uvelebí a na každého človíčka, který má tu drzost chodit po „jeho chodníku," chrstne hrnek vody, nebo hodí hrstku štěrku.
Místní už ho znají, a tak někteří raději přejdou na druhý chodník a jiní se s ním pouští do urputných slovních přestřelek a na nadávky typu: „ Káčo pitomá, co tudy lezeš?, smradlavej skunku táhni" nebo „ parchanti mizerný, že vás poleju," reagují též velmi nevybíravým způsobem a děti považují přeběhnutí po „jeho chodníku" za jakousi bojovou hru při níž pokřikují „ dědek plesnivec, magor, magor.." a hbitě uhýbají spršce štěrku či vody.
Jednoho dne však bylo všechno jinak.
Po chodníku se pomalu přibližuje bezduché tělo, asi sedmnáctileté dívky, notně vyzdobené piercingem, což nebylo zdaleka jediné, co starého pána tak popudilo. Velmi ho zaujala její tříbarevná kštice, která dokonale ladila s jejími pruhovanými podkolenkami a sukýnkou těsně pod zadek. Jak se přibližovala, všiml si, že má na každé tenisce tkaničku jiné barvy a v pravé ruce cigaretu z níž každých třicet vteřin potáhne, což okamžitě ocenil sprškou vody.
Dívka se zastavila, upřela na něj svoje krásné modré oči a z úst se jí vyloudila slova: „No to mě teda poser, vy jste mě polil?" „A poleju tě zas," povídá starý pán a nabral hrnek vody. Dívka se na něj zadívala, dlouze potáhla a praví: „Taky mám blbej den, můj kluk se se mnou rozešel kvůli tý vychrtlý krávě z béčka, nechápu, co na ní vidí," odmlčela se.
„Proč mu to říká, copak ho to zajímá?"
Znovu potáhla a pokračuje: „Chodili jsme spolu dva roky, no vlastně ne, rok a půl. Myslela jsem, že mě má rád. Za všechno může máti, nepustila mě v sobotu na dízu a ten hajzl tam šel s ní." Posadila se na podezdívku a zapálila si další cigaretu „Kouříte?" natáhla k němu ruku s krabičkou Startek. Lehkým pohybem hlavy naznačil, že ne. „Hm, hnusnej zlozvyk, to mě naučil taky von, zmetek. Teď bych měla bejt ve škole, píšeme opáčko z fyziky, ale seru na to, stejně je to jedno," potáhla a pokračovala: „Tak nevim, jak vidim ňáký dva, jak se vedou za ruce, nebo se ve škole na chodbě cicmaj, je mi z toho na blití. Mám pocit, že když to nemám já, nepřeju to nikomu. Je to blbě, já to vím a sere mě to."
Svůj monolog zakončila slovy: „A co žere vás, že tady tak blbnete?"
Neodpověděl. Hrnek s vodou nechal klesnout na dno kýblu, zvedl se a šel domů. Podíval se oknem, už tam nebyla. Svýma starýma, vrásčitýma rukama si utíral slzy a uvědomil si, že ta malá holka, ta příšerně vymóděná malá, sprostá holka, co hulila jednu za druhou, mu otevřela oči. Jeden jediný člověk za těch deset let, kdy kolem sebe rozmetal jen samé zlo a zmar, se dokázal zeptat PROČ?
Tak moc jí to chtěl všechno říct, ale nedokázal to, nedokázal udržet slzy, nechtěl, aby ho viděla plakat. Stejně jako ona nepřála druhým lásku, protože ji sama nemá, nepřál on druhým štěstí, protože on sám už nebyl šťastný. Ze smrti své ženy vinil všechny kolem sebe, přesto, že za to nikdo nemohl. Záviděl druhým, že mají to, co on ne. Užíral se zlobou a nenávistí, promrhal deset let života, ano deset let života, ví to, teď si to uvědomuje.
Už dětem nenadává, místo štěrku jim nabízí bombóny, ale ony je nechtějí, nevěří mu, čekají nějakou zákeřnost.
Už nehází kameny, nelije vodu, sedí tam ve svém křesle a čeká. Čeká na ni, čeká tam každý den a doufá, že se v dálce objeví ta tříbarevná kštice v oblaku dýmu s pruhovanými podkolenkami a na každé tenisce jinou tkaničkou a ozve se to nádherné, sladké: „No to mě teda poser ...."
Tolik jí toho chce říct, tolik jí přeje, aby našla svoji lásku, tak, jako ji kdysi našel on.
Ubíhá den za dnem a ona nepřichází. Zvedá se ze svého křesla a šourá se do domu.
Snad zítra, snad pozítří?
Stařík zemřel. Žádné zítra ani pozítří již nebude.
Co dneska prošvihneme, nemusíme zítra stihnout, taková je realita, takový je život.
„S bohem, holka, snad v příštím životě"
.....a noví majitelé domu nakládají křeslo do kontejneru, aby ho vyvezli s ostatním bordelem a po starém pánovi už nezbyde nic, ani hezká vzpomínka.
Jitka Gotterová
