Revoluční rok 1968

Rok 1968 nebyl jen o srpnových událostech v Československu, které ho poslaly na 20 let tzv. do „normalizace“, a zanechaly v mnoha lidech traumata do teď.  Na druhé straně Železné však probíhala společenská změna, významná změna.

Změna která s naším rokem nemá zdánlivě nic společného, ale která je o to zásadnější, aniž si to uvědomujeme.

Co se dělo na Západě? V 60.letech probíhá proces „uvolňování“ a vzpoury proti konzervativním pořádkům,  liberalizace chcete li. Ve skutečnosti se začíná projevovat tzv. Dlouhý pochod institucemi a vliv Frankfurtské školy. O co jde, si podrobně přečtěte zde a zde. Tyto společenské změny probíhají všude ve světě např. v USA, Západním Německu, Japonsku nebo Švýcarsku.  Nejintenzivněji  tyto společenské bouře probíhají nečekaně ve Francii, která je revoluční velmocí. Těmto událostem se říká pařížský kveten. Tehdejší studenti vyráží do ulic a stávkují. Nelíbí se jim hlavně „pravicový“ konzervativní režim prezidenta DeGaulla a premiéra Pombidou. Studentské bouře strhnout většinu francouzské společnosti, vyhlašují se stávky lokální, a později  i generální a konzervativní režim je nucen opustit své pozice (velmi to připomíná listopad 89´v Československu).

Ve skutečnosti došlo k neomarxistické revoluci, která ovládla celý tehdejší západní svět. Ten pomalu ale jistě začal přebírat liberálně demokratické principy, dnes též nazývané jako Evropské hodnoty.

A jak k tomu došlo, a o co neomarxistům, kulturním marxistům jinak řečeno, jde?

Dlouhý pochod institucemi vymysleli italští komunisté - marxisté, které nechal zavřít fašistický diktátor Mussolini. V kostce řečeno jde o dlouhodobou nenásilnou revoluci jejíž cílem je nejdříve infikovat myšlenkami kulturního marxismu nejdůležitější  instituce potřebné pro budoucnost,tedy školy, jak ty střední tak převážně univerzity. Pokud se podaří ideologii kulturního marxismu vštípit co nejvíce studentům, tak tato generace bude později nejen učit další děti, ale může pracovat kdekoliv, kde lze ovlivňovat společnost.

Tyto snahy o dlouhý pochod institucemi přerušila 2 světová válka a řádění  Němců v Evropě. Ale díky německému řádění a jejich genocidě na evropském obyvatelstvu dostali neomarxisté do rukou neuvěřitelné argumenty.  Cokoliv, co se vymykalo jejich vidění světa mohli jednoduše označit za začínající nebo bující neonacismus či pravicový extremismus a nebo nacionalismus (i když národní socialisté byli z podstaty extrémní levice, stejně jako bolševici nebo samotní neomarxisté). V průběhu 50. a začátkem 60.let i vlivem hrůz 2.světové války měli jednoduchou cestu, jak společnost ovlivnit a ovládnout.

Pokud se podíváme zpět do minulosti, do značné míry se to povedlo. Des je západní hodnou tzv. liberální demokracie, jak svůj režim neomarxisté nazývají. A jejich cílem je zničit národní státy, jejich tradice a kulturu, protože neomarxisté toto vše nenávidí.  Proto jsou tu snahy o masovou migraci, a označování kohokoliv,  kdo se proti jejich plánům postaví, označit za nacistu či pravicového extremistu.

I v Československu probíhal pokus neomarxistů, kteří se vydávali za reformní komunisty, o revoluci. Tyto snahy však byly rozjety tanky stalinistů.

Dnes hodně lidí snahy neomarxistů prohlédli, evropané se pomalu probouzejí, a zjišťují, že tzv. liberální demokracie nebude za tak super, jak se nám snaží soudruzi se západu namluvit. Otázkou je, zda to probouzení netrvá na západě až příliš dlouho a pomalu. Vypadá to, že nejvíce si  nebezpečí liberální demokracie uvědomují obyvatelé států V4, které mají větší zkušenost s totalitními režimy a chtějí žít podle jiných hodnot. A hlavně chtějí žít v bezpečných zemích, a to liberální demokracie, jak se ukazuje na západě nenabízí.