Poučení ze současné krize: Nejpřirozenější není strach, ale láska

Chronický a všudypřítomný strach je znakem nejprimitivnějších civilizací. Ve strachu žijeme i umíráme. Nic není ale přirozenější než láska. 

Bojíme se k sobě přiblížit na méně než dva metry a podat si ruce, bojíme se posílat své děti do škol, své blízké a milované necháváme v izolaci tiše trpět a nikoho k nim nepouštíme, protože strach se stal naší první i poslední myšlenkou. Strach nám byl vštěpován od dětství. Ve strachu jsme byli vychováváni, ve strachu žijeme i umíráme. A proč? Protože nechceme nebo nedokážeme pochopit, že láska je nejpřirozenějším a svoboda nejkrásnějším projevem života.

Odmítáme naslouchat své duši, přestože je to ten nejspolehlivější a nejdůvěryhodnější zdroj

Naše mysl a těla jsou plná chronického strachu. Proto činíme rozhodnutí, jež nás soustavně poškozují. Na strachu jsme založili politiku, ekonomiku, partnerské vztahy a dokonce i náboženství. Strach je energie, která rozděluje, omezuje, uzavírá, hromadí a poškozuje, zatímco láska je energie, která sjednocuje, rozšiřuje, otevírá, sdílí a léčí. Přesto v každé situaci nasloucháme svému strachu jako nejdůvěrnějšímu a nejspolehlivějšímu rádci, zatímco naše duše, která je neomezenou láskou, křičí do našeho nitra, že nejpřirozenější není strach, ale láska. My ji ale neslyšíme.

Co by se stalo, kdybychom se dokázali osvobodit od strachu a zvolili si lásku jako svou první i poslední myšlenku? Žili bychom v naprosté svobodě, protože láska a svoboda jsou synonyma. Z našeho života by vymizelo násilí. Každé násilí - myšlenkové, slovní, psychologické i fyzické - vychází ze strachu, že nás někdo nebo něco ohrožuje nebo že se nám nedostává lásky a pozornosti. Založili bychom novou civilizaci, novou společenskou smlouvu a také novou politiku, ekonomiku a vzdělávací systém.

V této nové demokracii by si politici pro sebe nenárokovali více moci než má kterýkoli jiný člověk. V této nové ekonomice by si úspěšní lidé pro sebe nenárokovali více hmotných prostředků než má kterýkoli jiný člověk. V tomto novém školství by poznávání vlastní duše bylo tím nejradostnějším procesem rozvíjení neomezených duchovních a tvůrčích schopností člověka. Náš všudypřítomný strach nám ale našeptává, že to není možné, že jsou to mylné představy.

Proto se celé lidstvo ocitlo na křižovatce: Ocitli jsme se před zásadním rozhodnutím, zda být, či nebýt, nikoli proto, že máme tak málo informací o životě, ale proto, že si toho tolik uvědomujeme, ale své znalosti a zkušenosti vytrvale ignorujeme. Popíráme to, co máme před očima, protože se bojíme vlastního odsouzení. A tak se zdá, že nejsme schopni změnit způsob svého života.