Ve třiceti nad slabikářem
Čtení a psaní jsme zvládli v šesti. Od té doby se už můžeme jenom zlepšovat. Učili jsme se písmo, které je všude kolem nás, v jazyce, který jsme už uměli. Pokud se učíme jiné jazyky, pak obvykle takové, které se píší stejně, a tak dokážeme italsky, španělsky, německy nebo anglicky číst (aniž bychom rozuměli, co čteme) po půlhodinovém studiu, jak že se ten který jazyk čte. Germánské, románské, a zejména pak slovanské jazyky se čtou skoro samy, byť u těch může zejména těm mladším komplikovat začátky azbuka (cyrilice).
Obvykle se tak učíme jazyky velmi podobné, byť s jinými slovy. Věty se skládají podobně, máme jednotná a množná čísla, tři rody, a píšeme zleva doprava. Nemusíme se (s výjimkou uvedenou výše, týkající se obvykle ruštiny), znovu učit psát a číst. Podlehl jsem pokušení usednout znovu do školních lavic a svou cestovatelskou sbírku protloukacích základů různých jazyků (řekněme němčiny, španělštiny a ruštiny) obohatit o jazyk, který ... který prostě není indoevropský. Ty jsou příliš jednoduché ;-).
A tak jsem chvíli přemítal nad do budoucna nevyhnutelnou čínštinou, a dále korejštinou a japonštinou. Od čínštiny mě odradil dvoutýdenní pobyt, kdy jsem se přes několikahodinovou přípravu doma i po cestě nikdy neodpoutal od "svaté trojice" - minimálního základu, který se snažím vstřebat do jakékoliv země (Dobrý den - Prosím - Děkuji). A taky neumím kreslit. To nevyhnutelně staví na druhou kolej i japonštinu, která kromě čínských znaků používá dvě na sobě nezávislé abecedy - každou pro něco jiného. Komplikace.
Zbyla korejština. Ta totiž používá poměrně jednoduchý systém znaků (hangul), které se podle jasných pravidel skládají do čtverců po dvou, třech či čtyřech (a teoreticky asi i více), které v podstatě tvoří slabiku, ale jinak má, lidově řečeno, pro každé písmenko naší abecedy písmenko vlastní. Takže naše "m" je čtvereček, svislá čára je "i" atp. Nechci zabíhat do detailů, ale prostě je to tisíckrát jednodušší než se pro každou slabiku učit, jako v čínštině, samostatný znak, a k přečtení novin jich umět tisíce. Korejština si vystačí s nějakými padesáti znaky, ze kterých dokáže vytvořit tisíce slabik, ze slabik slova, ze slov věty... a jsme zase na začátku, v první třídě.
Máma mele maso. Ema má mísu.
Je třeba se učit psát. To se ukázalo jako menší problém, než se učit číst. Protože ještě neumíme žádná slova, nevidíme za písmenky žádný význam, a to nám čtení, oproti šestiletým kolegům nad českými slabikáři, trochu komplikuje. Naštěstí moderní korejština obsahuje širokou škálu slov převzatých zejména z angličtiny, stejně jako čeština. Protože však korejština neobsahuje některá písmena - neexistují třeba znaky pro F, Z, C, a pro různá písmena latinky má jen jeden znak - T/D, L/R, B/P/V - je kolikrát složité dešifrovat, co chtěl korejec napsat. Handpchon, Kchomphjůto jsou z těch jednodušších.
Zejména pro zmatení evropských a amerických studentů, má ale korejština množství „nadbytečných“ samohlásek. Dvě různá „o“, dvě různá „e“, asi pět nebo šest dvouhlásek, když my Češi si úplně dobře vystačíme s „au“ a „ou“. Rozhodně nepotřebujeme „ue“, ale korejština má v zásobě hned tři znaky tohoto typu (tedy „we“ v anglickém „west“). Vždycky jsem psal poměrně slušně diktáty. Ještě jsme žádný nepsali, ale už teď to rudé moře vidím… Nikdy ně nenapadlo, že ve třiceti letech otevřu písanku a opatrnými tahy budu kreslit písmenka. Od jednoduchých ke složitějším, pak dvoupísmenné slabiky, pak složitější. Se čtením je to ale ještě horší. Připadám si jako druhák s dyslexií. A navíc hned nepoznám, že jsem něco přečetl špatně.
Po dvou lekcích, kdy jsme za čtverečky, kroužky, čárkami a jinými znaky přestali vidět rozsypaný čaj ale písmenka, ale začíná ještě větší maso. Slovíčka. Všechno to vypadá stejně, kdo si to má zapamatovat? A to zatím umíme říct jenom pár vět. Ahoj. Já jsem Aleš. Jsem zaměstnanec. Jsem Čech. Kdo je to? To je Kim. Kim je doktor. Kim je Čech? Ne, Kim je Korejec... No je to síla. Nad písankou jsem vypsal propisku. Poslední víkend jsem strávil nad domácími úkoly několik hodin. Tolik jsem najednou nestrávil nad učením nikdy v životě, s výjimkou maturity a státnic. Jazyky mi vždycky celkem šly, slovíčka jsem se nikdy nějak cíleně neučil, ale teď jsem si začal dělat dvoujazyčné kartičky a ani ty mi moc nepomáhají. Na dnešní hodinu bych měl být perfektně připraven. Ale nejsem. Pořád si pletu slovíčka, hodinky a brýle mi připadají stejné.
Pořádek slov ve větě mi nedává moc smysl. "Tenhle člověk kdo je?" Ani jedno slovo není na svém místě. A to jsme stále u holých vět. Začíná mi být jasné, že to dřív nebo později vzdám. Tak jako u španělštiny a ruštiny mi nejde o to, abych mohl přednášet na konferencích. Chtěl bych se domluvit s taxikářem, děžurnou ve vlaku, recepčním na hotelu, servírkou v restauraci. A mám pocit, že to bude horší než španělština a ruština dohromady.
Tak mi držte palce.
Zdroj obrázků: Wikipedia
Aleš Gill
Neznámá místa 8 - Historie mezi slony a nosorožci
V Africe jen zřídka nacházíme historické památky. Pyramidy, Kartágo, Velké Zimbabwe a Timbuktu. Tím to tak končí. Jenže i v Keni se nám podařilo "objevit" město Gedi, které je stejně staré jako Timbuktu, jen se o něm příliš neví.
Aleš Gill
Výlet do Královce: 2019 vs. 2024
Píše se 13. července 2024 a je to přesně 5 let, co jsem se poprvé vydal do Královce, tehdy ještě Kaliningradu, ruské exklávy obklopené Evropskou Unií. Podíváme se, jaké bylo cestování tehdy, a jaké je dnes.
Aleš Gill
Poděkoval někdo volebním komisím?
Tyhle komunální volby jsou fakt nářez. Hlavně ve velkých městech máme přes tisíc kandidátů, volíme do zastupitelstev měst i městkých částí. A ten neviditelný aparát, který výsledky zpracovává, zůstává téměř nepovšimnut.
Aleš Gill
Bez zemního plynu v Norsku a falešný nejsevernější bod Evropy
Nebojte, tenhle článek nemá se současnou situací nic společného. Jen to, že jsme s autem na zemní plyn v Norsku dojeli do míst, kde žádný zemní plyn nebyl. A to autem, které to bez něj moc neumí. Byla to docela legrace.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 25. - U severokorejského fotografa
V Severní Koreji není nic tak přímočaré, jak by se mohlo zdát. Jít na začátku září o krásném, horkém víkendu do akvaparku? Nelze, je dnes zavřený. A ani tak banální věc, jako zařídit si pasové fotky, není v KLDR samozřejmá.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Pavel zkritizoval všechny. Nefér jsou Babišova slova i kampaň SPOLU, míní
Kampaň, která dělá z hnutí ANO zastánce ruských zájmů, je podle prezidenta Petra Pavla stejně nefér...
- Počet článků 245
- Celková karma 19,46
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.