Ve třiceti nad slabikářem

Slabikář, písanka... to jsou slova a věci, které používají jenom děti v první třídě, a jejich rodiče. Nikdy mě nenapadlo, že budu do zblbnutí psát k, k, k, ... m, m, m,... ve třiceti letech znovu.

Čtení a psaní jsme zvládli v šesti. Od té doby se už můžeme jenom zlepšovat. Učili jsme se písmo, které je všude kolem nás, v jazyce, který jsme už uměli. Pokud se učíme jiné jazyky, pak obvykle takové, které se píší stejně, a tak dokážeme italsky, španělsky, německy nebo anglicky číst (aniž bychom rozuměli, co čteme) po půlhodinovém studiu, jak že se ten který jazyk čte. Germánské, románské, a zejména pak slovanské jazyky se čtou skoro samy, byť u těch může zejména těm mladším komplikovat začátky azbuka (cyrilice).

Obvykle se tak učíme jazyky velmi podobné, byť s jinými slovy. Věty se skládají podobně, máme jednotná a množná čísla, tři rody, a píšeme zleva doprava. Nemusíme se (s výjimkou uvedenou výše, týkající se obvykle ruštiny), znovu učit psát a číst. Podlehl jsem pokušení usednout znovu do školních lavic a svou cestovatelskou sbírku protloukacích základů různých jazyků (řekněme němčiny, španělštiny a ruštiny) obohatit o jazyk, který ... který prostě není indoevropský. Ty jsou příliš jednoduché ;-).

A tak jsem chvíli přemítal nad do budoucna nevyhnutelnou čínštinou, a dále korejštinou a japonštinou. Od čínštiny mě odradil dvoutýdenní pobyt, kdy jsem se přes několikahodinovou přípravu doma i po cestě nikdy neodpoutal od "svaté trojice" - minimálního základu, který se snažím vstřebat do jakékoliv země (Dobrý den - Prosím - Děkuji). A taky neumím kreslit. To nevyhnutelně staví na druhou kolej i japonštinu, která kromě čínských znaků používá dvě na sobě nezávislé abecedy - každou pro něco jiného. Komplikace.

Zbyla korejština. Ta totiž používá poměrně jednoduchý systém znaků (hangul), které se podle jasných pravidel skládají do čtverců po dvou, třech či čtyřech (a teoreticky asi i více), které v podstatě tvoří slabiku, ale jinak má, lidově řečeno, pro každé písmenko naší abecedy písmenko vlastní. Takže naše "m" je čtvereček, svislá čára je "i" atp. Nechci zabíhat do detailů, ale prostě je to tisíckrát jednodušší než se pro každou slabiku učit, jako v čínštině, samostatný znak, a k přečtení novin jich umět tisíce. Korejština si vystačí s nějakými padesáti znaky, ze kterých dokáže vytvořit tisíce slabik, ze slabik slova, ze slov věty... a jsme zase na začátku, v první třídě.

Máma mele maso. Ema má mísu.

Je třeba se učit psát. To se ukázalo jako menší problém, než se učit číst. Protože ještě neumíme žádná slova, nevidíme za písmenky žádný význam, a to nám čtení, oproti šestiletým kolegům nad českými slabikáři, trochu komplikuje. Naštěstí moderní korejština obsahuje širokou škálu slov převzatých zejména z angličtiny, stejně jako čeština. Protože však korejština neobsahuje některá písmena - neexistují třeba znaky pro F, Z, C, a pro různá písmena latinky má jen jeden znak - T/D, L/R, B/P/V - je kolikrát složité dešifrovat, co chtěl korejec napsat. Handpchon, Kchomphjůto jsou z těch jednodušších.

Zejména pro zmatení evropských a amerických studentů, má ale korejština množství „nadbytečných“ samohlásek. Dvě různá „o“, dvě různá „e“, asi pět nebo šest dvouhlásek, když my Češi si úplně dobře vystačíme s „au“ a „ou“. Rozhodně nepotřebujeme „ue“, ale korejština má v zásobě hned tři znaky tohoto typu (tedy „we“ v anglickém „west“). Vždycky jsem psal poměrně slušně diktáty. Ještě jsme žádný nepsali, ale už teď to rudé moře vidím… Nikdy ně nenapadlo, že ve třiceti letech otevřu písanku a opatrnými tahy budu kreslit písmenka. Od jednoduchých ke složitějším, pak dvoupísmenné slabiky, pak složitější. Se čtením je to ale ještě horší. Připadám si jako druhák s dyslexií. A navíc hned nepoznám, že jsem něco přečetl špatně.

Po dvou lekcích, kdy jsme za čtverečky, kroužky, čárkami a jinými znaky přestali vidět rozsypaný čaj ale písmenka, ale začíná ještě větší maso. Slovíčka. Všechno to vypadá stejně, kdo si to má zapamatovat? A to zatím umíme říct jenom pár vět. Ahoj. Já jsem Aleš. Jsem zaměstnanec. Jsem Čech. Kdo je to? To je Kim. Kim je doktor. Kim je Čech? Ne, Kim je Korejec... No je to síla. Nad písankou jsem vypsal propisku. Poslední víkend jsem strávil nad domácími úkoly několik hodin. Tolik jsem najednou nestrávil nad učením nikdy v životě, s výjimkou maturity a státnic. Jazyky mi vždycky celkem šly, slovíčka jsem se nikdy nějak cíleně neučil, ale teď jsem si začal dělat dvoujazyčné kartičky a ani ty mi moc nepomáhají. Na dnešní hodinu bych měl být perfektně připraven. Ale nejsem. Pořád si pletu slovíčka, hodinky a brýle mi připadají stejné.

Pořádek slov ve větě mi nedává moc smysl. "Tenhle člověk kdo je?" Ani jedno slovo není na svém místě. A to jsme stále u holých vět. Začíná mi být jasné, že to dřív nebo později vzdám. Tak jako u španělštiny a ruštiny mi nejde o to, abych mohl přednášet na konferencích. Chtěl bych se domluvit s taxikářem, děžurnou ve vlaku, recepčním na hotelu, servírkou v restauraci. A mám pocit, že to bude horší než španělština a ruština dohromady.

Tak mi držte palce.

Zdroj obrázků: Wikipedia