Tajný radar, který se prozradil sám

Uprostřed lesů ukrajinského regionu Polesí, na dohled Černobylské jaderné elektrárny, vznikl, souběžně s elektrárnou, ocelový kolos. Radar, který rušil rádiový prostor takovým způsobem, že o něm všichni věděli. Ruský "Datel".

Radar „Duga“, „Černobyl-2“, „Oko Moskvy“. Tyto a další přezdívky měl a stále má tajemný radar v lesích na ukrajinsko-běloruském pomezí, který měl za cíl odhalit americké balistické rakety vystřelené proti území SSSR. Říká se, že jeho největším problémem bylo, že nefungoval – to ale asi není tak úplně pravda. On fungoval, detekoval všechny starty amerických raketoplánů a jiných zařízení odpalovaných z mysu Canaveral. Měl poskytnout cca trojnásobnou reakční dobu sovětskému vedení ve srovnání s radary, které byly do té doby využívány. Kdyby proti SSSR Američani vystřelili, měla by Moskva desítky minut k dobru.

Radar měl drobnou nevýhodu. V době, kdy byl zapnutý, o něm věděla půlka zeměkoule. Možná celá. Vysílal s frekvencí 10 Hz – deset klepnutí za vteřinu. Podobný zvuk vydává právě datel, odtud jeho přezdívka (anglicky Russian Woodpecker). Netrvalo dlouho, a zdroj onoho rušení byl nalezen, navíc západní rozvědky už delší dobu věděly, že Sověti vedle černobylské elektrárny staví ještě jakousi kovovou konstrukci. Radar měl stát šílené peníze, prý snad dvojnásobek toho, co celá Černobylská elektrárna. Ta alespoň vyráběla proud, mimo jiné i pro Datla. Některé zdroje uvádí výkon 10 MW (pro srovnání, vysílač Cukrák za Prahou má výkon 0,1 MW), některé dokonce, že pro jeho provoz sloužil celý jeden reaktor Černobylské elektrárny (to je ale už trochu přitažené za vlasy).

Vysílání bylo tak silné, že nerušilo jednu konkrétní frekvenci, ale zarušila v podstatě všechno. U Sovětů si stěžovaly celé státy, nadávali i ruští radioamatéři, řídícím věžím rušil komunikaci s letadly. O radaru brzy věděl každý. Ve Spojených Státech dokonce vznikl spolek radioamatérů, The Russian Woodpecker Hunting Club, s cílem vést se Sověty (kteří oficiálně existenci popírali) radioamatérskou válku: vysílat zpět podobný signál na podobné frekvenci. A viděli, že jejich úsilí má smysl – pokud se jim podařilo do frekvence Duhy trefit a radar zmást, okamžitě pozměnil frekvenci.

No a právě sem jsme se vydali druhý den naší Černobylské inspekce po úzké, zarostlé panelové odbočce z hlavní silnice spojující město Černobyl se stejnojmennou elektrárnou. U vstupu nás, resp. našeho průvodce, čeká nezbytné papírování, ale za chvilku jsme v areálu.

Konstrukce je to ohromná. Neskutečná. Tisíce tun oceli, některé rezavé, jiné části, údajně dovezené ze Západního Německa, v naprostém pořádku. Jako by je instalovali včera. Radary jsou tady vlastně dva. Asi se doplňovaly na různých frekvencích. Ten menší je 300 metrů dlouhý a vysoký 90 metrů. Ten snad i fungoval - potichu. Ale jenom po horizont. Bylo jich takových v SSSR více, jeden třeba nedaleko Bajkonuru, kde se osvědčil, detekoval správně všechny odpaly sovětských raket.

Bylo ale třeba radaru, který vidí až za roh, za horizont, za zakřivení země. A toho lze dosáhnout jenom na určitých frekvencích, na vlnách, které se dokáží odrazit od ionosféry. A to už není jen tak. A tak Moskva nahromadila ještě více oceli a vytvořila monstrum 500 metrů dlouhé a 150 metrů vysoké.

Procházíme si celou délku velkého radaru a pak vcházíme do vlhkých a temných chodeb, které se táhnou po celé jeho délce. Do nich ústí vstupy z několika budov. Nejdříve si jdeme prohlédnout tréninkovou místnost, kde se operátoři učili, jak s radarem zacházet, jak interpretovat jeho výsledky. Spousta obrazovek a rozbité elektroniky, půlmetrové žlaby od kabeláže. Přes několik serveroven, vesměs prázdných, pokračujeme do hlavního řídícího sálu. Připomíná mi maketu houstonského řídícího sálu NASA, odkud se řídily mise na Měsíc, kterou jsem navštívil před několika lety právě na zmíněném mysu Canaveral. Jenom je to tady větší. Takové středně velké kino.

U radaru vzniklo menší sídliště, kreativně pojmenované Černobyl-2. Bylo (a v podstatě je) tak desetinové oproti Pripjati – mělo pojmout přes 3000 lidí, z toho polovina pracovala na radaru, zbytek byly rodiny zaměstnanců, děti. Procházíme několik bytů, hasičskou stanici. Je vidět, že sem už tolik turistů nechodí. Nikdo si tady nearanžuje hračky pro lepší fotky. A taky zřejmě nedošlo k tak rychlé evakuaci, jako v Pripjati – radar fungoval ještě několik let po Černobylské havárii. Po rozpadu SSSR se odmlčel. Nadobro? V roce 2015 vznikl film The Russian Woodpecker, ve kterém se ukrajinský umělec, tak trochu génius, tak trochu blázen, snaží, na pozadí revolucí, války s Rusem a byrokratických peripetií, dokázat spojení mezi havárií v Černobylské elektrárně a neúspěchem radaru Duga. Obviňuje v ní hlavního designéra radaru a pozdějšího ministra sovětské vlády, z úmyslného dovedení reaktoru č. 4 ke kolapsu proto, aby sešlo z plánované inspekce na radaru a vyvození důsledků jeho osobního neúspěchu, který stál Sovětský Svaz ohromné množství peněz.

Na konci filmu – a když jsem si ověřoval fakta k tomuto článku, informace se několikrát potvrdila – se objevuje zpráva, že se v éteru občas ozve „Nový ruský Datel“. Možná někde dále, uprostřed sibiřských rovin, vznikl nový, další Datel. Studená válka skončila, ale zřejmě ne pro všechny. Putinovo Rusko ji stále vede. Možná je to jenom mýtus. Možná ne. Každopádně si myslím, že finance vydané na projekt Duga, na sanaci černobylské havárie, tlak na sovětskou vládu ze strany západních zemí a Agentury pro atomovou energii, byly jedním z nejdůležitějších hřebíčků do rakve sovětského impéria.