Střípky z KLDR - Díl 5. - Wony a klid
První kontakt s placením jsem měl hned na letišti. Pivo v letadle bylo hnusné, pít z vodovodu jsme se báli, a tak jsem si chtěl koupit pití na letišti po přistání. Ve stánku stála plechovka nějaké japonské sodovky 120 wonů, čili ve snadno počitatelném kurzu euro dvacet. Pohoda, že? Platím pětieurovkou, místní wony jsem jaksi neměl kde vzít. Není problém, dostávám nazpět čtyři dolary. Hm, tohle ještě neznám. Vlastně tak trochu ano, z Libanonu, tam kromě místní měny cirkulují i dolary v kurzu 1 dolar za 1500 místních liber. Dolarovka funguje jako jeden a půl místní tisícovky. Platíte 2500? Dáte tisícovku a dolar.
Na první zastávce, u památníku Mansudae, platíme za kytici pět euro. Fixní taxa. Jestli se dalo platit v dolarech, nikdo moc nezjišťoval. Podobné to bylo i s jinými "atrakcemi". Lístek na horskou dráhu - 5€. Vyjížďka na vyhlídku věže Ču-čche - 5€. Ty a další podniky na vytahování peněz z kapes nás turistů ale měly svá specifika. Třeba za zábavní park jsme platili na konci, každý si řekl, kolik projezdil (obvykle 2-3 jízdy), zaplatil svých deset, patnáct euro průvodkyni, a tím to myslím i skončilo. Lístky jako takové snad ani neexistují, místní, zdá se, platili za vstup do parku nějaký halíř. Taky jich tam bylo požehnaně. Otevřený jsme lunapark viděli jenom jednou - v den státního svátku. Zavřené, resp. "mrtvé" lunaparky jsme viděli asi tři.
V eurech to bylo obvykle jasné, ale co ostatní měny a jaký je vlastně kurz? Euro a dolar byly téměř jedna k jedné, kurz lehce přes sto wonů. Obvykle se v obchodech pro turisty, tj. "Tuzexech", dalo platit i v čínských jüanech, toho jsme moc nevyužívali, neboť jsme jich měli málo a věděli jsme, že je budeme ještě potřebovat. Naopak jsme je spíše dostávali jako drobné. Eurové mince měly většinou obchody k dispozici, dolarové nikoliv. Nazpět na eura jste tak mohli dostat dolary, jüany, nebo klidně jejich kombinaci. Na dva dolary za láhev soju (místní pálenka) třeba třicet eurocentů na zpět. Prostě chaos.
Přinejmenším na našem hotelu to ale dávalo smysl. Kurzy byly jasně na zdi. Jinde ale byl kurz dle uvážení. V chlaďáku u plechovky coly cedulka "50", ale v reálu jedno euro. Přestávalo se nám to líbit, chtěli jsme se nějak dostat k místním penězům, abychom se směně vyhnuli. Ale to nejde. Turista si v Severní Koreji nemůže jen tak vyměnit peníze. Žádný vekslák v dohledu.
Začalo nám to být divné. Přestože i na internetových konvertorech měn najdete tento švindlkurz, realita běžného dne je úplně jiná. A my jsme tomu chtěli přijít na kloub. V lunaparku jsme viděli cenovky, které naznačovaly cenu třeba 10€ za hamburger. Jinde zase zmrzlinu za 15€. V takových stáncích jsme ale nakupovat nemohli a obvykle nás od nich odháněli, nebo k nim naopak nepustili. Ne náhodou jsem po návratu našel článek s názvem "Severní Korea - nejdražší země na světě".
Ale ani Kimovic potěmkináda není neprůstřelná. Jednou jsme při organizované procházce pchjongjangskou ulicí narazili na obyčejný obchod s potravinami, který měl některé zboží a ceny ve výloze. Voda 2000. Hlávka zelí 5000. Tady jde do tuhého. Ptáme se našeho průvodce Steva (Američan, za cestovku). Nějak se mu nechtělo odpovídat, nebo upřímně nevěděl. Ptáme se naší stranické průvodkyně. Ta vědět musela, ale nechtěla nám říct více, než musela. Takže víme kulové. Ale česká hlava si poradí.
Jak to tedy je? Všechna zvířata jsou si rovna, ale… v KLDR existují dvě paralelní měny. Něco jako za socíku u nás koruny a bony nebo na Kubě národní a konvertibilní peso. Nic nečekaného, ale z nějakého důvodu se o tom nemluví. Není to jen výplod mé fantazie založené na jednom nebo dvou pokusech něco zaplatit. Hledal jsem na internetu podobně zvídavá individua, a našel jsem. O tom dále. Oficiální kurz wonu je tedy cca 100 za euro/dolar. Takový won ale fyzicky neexistuje. Je to fiktivní měna, ve které jsou udávány ceny v Tuzexech, tedy valutových obchodech, kde mohou nakupovat turisti a privilegovaná elita. Některá zvířata jsou si rovnější. Protože měna neexistuje, musí turisti ale i místní platit ve valutách. To je logické, zahraniční zboží nakupuje ve valutách i KLDR, většinou v Číně, Japonsku, v Thajsku a ve Vietnamu. I "americké" produkty jsou většinou vyrobeny tam. Coca-Cola, Oreos atp.
Logicky místní obyvatelé, kteří nemají přístup k valutám, tj. převážná většina lidí v hlavním městě a 99% mimo něj, takové produkty nikdy neuvidí. Nedostanou se do restaurací, kam jsme chodili my, tam se taky dalo platit, v našem případě doplácet - základ jsme měli v ceně - pouze tvrdou měnou. No a pro tyhle obyvatele je tady ten opravdový, nesměnitelný won. Takový, o kterém se venku moc nemluví. Neví. Za jedno euro dostanete přibližně deset tisíc wonů.
Všechno okamžitě začíná dávat větší smysl. Hlávka zelí je najednou za padesát centů, ne za padesát euro. Zmrzlina stojí čtyři koruny, nikoliv čtyři sta. V reálu, ze zkušeností jedné Polky, která tam byla souběžně s námi, ale měla svobodnější pohyb coby stážistka ambasády, se dá vyměnit za jedno euro na trhu pro místní 8600 wonů. Tedy přibližně tolik, kolik jsme odhadovali, místní by asi dostal i víc a něco je marže pokoutného směnárníka. Náš průvodce nám nechtěl místní peníze ani ukázat. Nakonec vylovil z peněženky pětitisícovku. Padesát euro, jak jsme si původně mysleli? Ale houby, padesát centů. Jediné, co pak nedává smysl, je jízdenka na metro. Ta stojí pět wonů. Tak se to traduje, tak nám to říkali průvodci. A výše zmíněná Polka to opravdu zaplatila. Tedy za padesát wonů (menší bankovka asi neexistuje) dostala deset lístků. Těch opravdových wonů, papírků a mincí. Za jedno euro si tedy koupíte 2000 lístků na metro, tramvaj či autobus. Nechápu, proč není MHD rovnou zadarmo. Ale vzhledem k tomu, že místní používají jakési čipové karty, bych se nedivil, že je stát takto kontroluje. Nebo může, pokud by chtěl.
Tvrdili nám, že místní mají jídlo zdarma (na příděl), ubytování zdarma, zdravotní péči zdarma, metro a autobusy jsou prakticky zdarma, školy jsou zdarma… A k tomu všemu dostávají plat, jakože navíc. Některé zdroje tvrdí, že plat se pohybuje mezi 8 a 16 tisíci wonů. Jiné dokonce, že mezi 20-40 tisíc wonů. Vezměme v úvahu tu vyšší cifru. Optikou směnárny v našem hotelu by vše vypadalo poměrně dobře. 200-400 euro. Pokud je hranice chudoby 2 eura na den, nádherný plat, při tom všem "zadarmo". A tak se to i prezentuje navenek. A skutečnost? Dvě až čtyři eura. Měsíčně. Nádherný život. Severokorejci pod vedením svých milovaných vůdců mohou být bohatí jedině duchem. Všechno jejich HDP totiž rozhází vládnoucí vrstva. Abych dokončil nakousnutý příměr k Farmě zvířat: prasata.
Aleš Gill
Fotoreport - Faerské ostrovy
Přeneste se se mnou na chvíli ze spalujícího horka a žluté spálené trávy do míst, kde je pořád mokro, sem tam se tam vyklube sluníčko, teplota máloky přesahuje 15°C a je tam naprosto všechno zelené.
Aleš Gill
Můj první let vrtulníkem
Vrtulníky máme spojené se záchranáři, hasiči, zdravotníky, policií, a maximálně si je ještě představíme jako luxusní dopravní prostředky bohatých. Pokud se ale chcete proletět vrtulníkem, nemusíte kvůli tomu spadnout ze skály.
Aleš Gill
Neznámá místa 13: Balmoral, hrad královny Alžběty II.
V kopcích daleko od civilizace, daleko od hlavních silničních tahů, letišť a měst, uprostřed hor a lesů, je hrad Balmoral. Oblíbené místo královny Alžběty, kam se podívali jen vyvolení. Nebo ne?
Aleš Gill
Neznámá místa 12: Orkneje
Orkneje nejsou úplně neznámým místem, ale spadají spíše do kategorie "učili jsme se, že něco takového existuje, ale pak jsem o tom už nikdy neslyšel". Máte to stejně? Pojďte se tam se mnou podívat.
Aleš Gill
Návod na ... Petru, nejkrásnější z divů světa
V době nízkonákladových aerolinek máme za humny, sotva tři a půl hodiny letu, nejkrásnější z divů světa. V nejbezpečnější z arabských zemí, Jordánsku, pár hodin cesty od Ammánského nebo Aqabského letiště. Za cenu alpské permice.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Tuleja publikoval i v pochybných vědeckých časopisech, nyní žádá o stažení článků
Kandidát TOP 09 na ministra pro vědu Pavel Tuleja požádal Slezskou univerzitu, aby stáhla z jeho...
Poslanci mají jednat o zákoníku práce, ANO chce zabránit výpovědi bez důvodu
Přímý přenos Poslanci mají začít projednávat úpravu zvyšování minimální mzdy. Novela zákoníku práce předpokládá...
V Polsku zatkli šestnáctiletého mladíka kvůli útoku na varšavskou synagogu
Polská policie zadržela šestnáctiletého mladíka, kterého podezírá z útoku na synagogu Nožykowých ve...
SPOLU paroduje heslo ANO a spojuje ho s Ruskem, premiér Fiala to hájí
V kampani před volbami do Evropského parlamentu vsadila koalice SPOLU i na antikampaň. Na sociální...
10 nejčastějších podvodů na internetu: Dokážete ochránit sebe i svou rodinu?
V digitální éře, kde technologie proniká do všech aspektů našich životů, se také zvyšuje riziko podvodů. Od falešných e-mailů a inzerátů až po...
- Počet článků 245
- Celková karma 19,46
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.