Silvestr pod hladinou moře
Do Nového roku zbývají 2,5 dne, když přistáváme na letišti v Tel Avivu. Nutno říci, že plní očekávání. Slaví tady ten "náš" Nový rok vůbec? Jak to vypadá? Přejídají se tady? Pije se tu? Střílí? Ostrýma?
Izrael je zajímavá země. Každý na ni má nějaký názor, každý tak nějak tuší, kde by ji hledal, a řada lidí tam byla. Buďto dole u moře, nebo v Tel Avivu a Jeruzalémě. Možná v Betlémě. Neznám zrovna moc lidí, kteří by se vydali na sever, do míst, která v Bibli nacházíme pod pojmem Galilea, ke Galilejskému jezeru.
Galilejské či Genezaretské jezero, Tiberiadské či Kineretské moře má mnoho názvů, a je nejníže položeným sladkovodním jezerem světa. Po přesoleném Mrtvém moři druhým nejníže položeným jezerem světa vůbec. A podle již zmíněné naučné literatury po jeho hladině lze za určitých okolností chodit. To jsme si vyzkoušet netroufli – přeci jenom je prosinec a voda zřejmě nebude úplně teplá, úplně nám stačí ledová podlaha našeho ubytování. Navíc spíš věříme, že se dá chodit po hladině onoho moře Mrtvého, minimálně ta část výpravy, která s ním už měla tu čest.
Náš hotel ve městě Tiberias - největším široko daleko - je tedy nějakých 180 metrů pod úrovní světového oceánu. Takhle hluboko jsem byl teprve třikrát. Dvakrát právě u Mrtvého moře, a jednou na dole Lazy v Orlové.
Je pondělí, 31. prosince 2018. Po ranní návštěvě Haify a prošmejdění křivolakých uliček Stínadla připomínajícího města Akko na pobřeží Středozemního moře padla tma a my se deštěm smáčeným severem Izraele vracíme na hotel. Tedy spíše byt, který si pronajímáme od Izraelce z Jeruzaléma, kterého jsme nikdy neviděli, všechno domlouváme mailem nebo telefonicky. V podstatě i předávku klíčů - zámek dveří do bytu je na kód, a vchod domu se nezamyká. Rádiu v autě ani za mák nerozumíme, ale pořád dokola se tam moderátoři baví o něčem jako "Nový god" a "Silvestr".
Je sedmá, děláme jednohubky ze surovin, které izraelský supermarket dal. Nemají tu rohlíky, klobásy, možná nějaká okurčička by se našla… no každopádně improvizujeme. Hodně. Ladíme na Nově Mrazíka - tradici musí být učiněno za dost, pojídáme dost možná jediné české cukroví, které se právě nachází pod hladinou moře. Je to zvláštní pocit, všude kolem jsou kopce a vůbec si nepřipadáme "na dně".
Hrajeme kulečník - ten bychom na hotelovém pokoji asi neměli - a hodiny pomalu utíkají. Mrazík skončil, pouštíme vánoční hitovky a koule se nám stále zběsile prohánějí po stole. Je čas vypadnout, nikoliv ze stolu, ale do ulic. To ale není tak snadné: pamatujete, jak jsem nahoře psal, že vchod se nezamyká? Tak je zamčený. Máme číslo na Ráchel, sousedku, která v bytě pro majitele asi uklízí, a pak číslo přímo na majitele, ten by nám ale z Jeruzaléma nejspíš moc nepomohl. Trn z paty nám vytrhne až další sousedka, která se vrací domů a pouští nás ven. Tak snad nebude po půlnoci zase zamčeno.
Ulice vypadají dost mrtvě. Ale uvidíme, do centra to máme deset minut pěšky. A tam to určitě bude žít. Nebo ne? Ani ne. Je tu v podstatě stejně mrtvo jako předevčírem o šabatu. Pár podniků funguje, ale lidmi zrovna nepřekypují. V ulici se prohání víc zbloudilých koček než lidí. Jdeme k jezeru, na náplavku. Pár lidí sice prochází kolem, ale nezdá se, že by je nadcházející půlnoc nějak zajímala.
Největší humbuk je paradoxně v okolí policejní stanice, ve které hraje hlasitá hudba. O kus dál je ticho. Jen sem tam nějaká ta kočka. Dvě minuty do půlnoci. Vytahuju z batohu skleničky, tedy spíš skleněné hrnky, sklenice na víno se zdály příliš křehké k transportu. Otevírám izraelský šampus. Opatrně, aby to moc nebouchlo. Nechceme přece rušit noční klid.
Půlnoc. Ticho. Nalévám šampus a připíjíme na Nový a nový rok 2019. Jsme asi sami. Máme luxusní výhled na dlouhé kilometry protějšího břehu, ale nic. Až najednou, na jedné z přistavených lodí v malém osobním přístavišti kousek od nás - ohňostroj. Tedy spíš takový improvizovaný ohňostrojíček. Ale potěší. Asi se sem vypravila ještě jedna evropská skupinka a pronajali si hausbót.
Máme radost, že přecijen k něčemu tradičně půlnočnímu vůbec došlo. Na druhou stranu se nám dostalo naprosto unikátního zážitku. V centru velkého města, s výhledem na krásné jezero, se o půlnoci (málem) nestalo nic. Vůbec nic. A to je přesně ten důvod, proč jsme tady. Víme zase o něco víc, víme, že se Nový rok v Izraeli neslaví - přinejmenším ne v ulicích židovských měst. Třeba by to v nedalekém Nazaretu, prakticky čiště muslimském městě, bylo jinak. Uvidíme. Zase někdy příště.
Aleš Gill
Neznámá místa 8 - Historie mezi slony a nosorožci
V Africe jen zřídka nacházíme historické památky. Pyramidy, Kartágo, Velké Zimbabwe a Timbuktu. Tím to tak končí. Jenže i v Keni se nám podařilo "objevit" město Gedi, které je stejně staré jako Timbuktu, jen se o něm příliš neví.
Aleš Gill
Výlet do Královce: 2019 vs. 2024
Píše se 13. července 2024 a je to přesně 5 let, co jsem se poprvé vydal do Královce, tehdy ještě Kaliningradu, ruské exklávy obklopené Evropskou Unií. Podíváme se, jaké bylo cestování tehdy, a jaké je dnes.
Aleš Gill
Poděkoval někdo volebním komisím?
Tyhle komunální volby jsou fakt nářez. Hlavně ve velkých městech máme přes tisíc kandidátů, volíme do zastupitelstev měst i městkých částí. A ten neviditelný aparát, který výsledky zpracovává, zůstává téměř nepovšimnut.
Aleš Gill
Bez zemního plynu v Norsku a falešný nejsevernější bod Evropy
Nebojte, tenhle článek nemá se současnou situací nic společného. Jen to, že jsme s autem na zemní plyn v Norsku dojeli do míst, kde žádný zemní plyn nebyl. A to autem, které to bez něj moc neumí. Byla to docela legrace.
Aleš Gill
Střípky z KLDR - Díl 25. - U severokorejského fotografa
V Severní Koreji není nic tak přímočaré, jak by se mohlo zdát. Jít na začátku září o krásném, horkém víkendu do akvaparku? Nelze, je dnes zavřený. A ani tak banální věc, jako zařídit si pasové fotky, není v KLDR samozřejmá.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Rusové hlásí průlom fronty. Ukrajinská minela jim přihrála klíčové město
Premium Jako „den průlomů“ oslavují ruští vojenští blogeři pondělní události na doněcké frontě, kde se...
To nemyslíte vážně! Soudce ostře zpražil bývalého vrchního žalobce
Emotivní závěr měl úterní jednací den v kauze údajného „podvodu století“, v němž měly přijít tisíce...
Politolog: Dělníci opustili levici a míří k populistické tyranii většiny
Vysíláme Letošní evropské volby by mohly překreslit politickou mapu starého kontinentu. Posilují totiž...
Zřícená dálnice v jižní Číně má již 48 obětí, další pátrání komplikuje počasí
Nejméně 48 lidí zemřelo v hornaté oblasti na jihu Číny, kde se ve středu po silných deštích zřítila...
Hasiči celou noc zasahovali v pralese Mionší, vodu nosili na zádech
Beskydský prales Mionší v noci zachvátil požár. Hasiči celou noc zasahovali v jeho nejvyšším...
Volby by jasně vyhrálo ANO, mimo Sněmovnu by zůstaly TOP 09 a KDU-ČSL
Sněmovní volby by v dubnu vyhrálo ANO s 32,5 procenta, ODS by měla 13 procent, SPD a Piráti shodně...
Prodej bytu 2+1 Mikulov
Bardějovská, Mikulov, okres Břeclav
2 990 000 Kč
- Počet článků 245
- Celková karma 19,46
- Průměrná čtenost 1413x
Jsem pisálek. Baví mě psát. Baví mě psát o místech, o kterých moc lidí nepíše. Raději budu psát články o Pchjongjangu a Kábulu než o Dubrovníku a Bibione. Nejsem si jistý, jestli to po mně někoho baví i číst, ale stejně píšu. Třeba si to v důchodu po sobě jednou všechno přečtu a řeknu si: Dobrý.
Jsem rychlocestovatel. Raději nakouknu za týden do dvou zemí, než bych zůstával v jedné. Jet na pár hodin, na otočku, do Japonska, mi dává větší smysl, než do Japonska nejet vůbec.
Jsem řidič. Nerad se nechávám vozit, chci být pánem volantu nebo sedět na místě spolujezdce s mapou v ruce. Když chci vypnout, řídím. Tisíce kilometrů napříč Evropou nebo Amerikou.
Jsem optimalizátor. Umím si správně vybrat zavazadlo a pokud to není třeba, umím si odříct odbavené zavazadlo a užívat si svobodu s příručním batohem. Naopak, pokud se jede autem, není důvod si s sebou nevzít kousek domova, luxusu moderního světa - židli, chladicí box, nůž.
Jsem plánovač. Chci vědět, kam se jede, co se tam bude dělat, jíst, chci vidět mapu, šťourat se před cestou na internetu. Stejně to nakonec končí improvizací...
Jsem akční letenkář. Umím najít letenky levně, a umím se rychle rozhodnout, jestli za danou cenu a za daných podmínek chci nebo nechci letět.
Jsem extrémista. Raději pojedu do Iráku než do Španělska, raději pojedu do Severní Koreje než do té Jižní. Mám rád místa, kam nikdo nejezdí, mám rád otevřený prostor. Špicberky, Island, Saharu, Aralské jezero.