Nejkrásnější metro světa?

Metro v Moskvě je nejkrásnější na světě. Nebo ne? Není to v Pchjongjangu? Zašlá sláva, polní tráva - já si myslím, že nejkrásnější jsou stanice metra ve Stockholmu.

Severské metropole, Kodaň, Oslo, Stockholm a Helsinky, jsou na okraji zájmu evropských turistů. Samozřejmě ne úplně, ale přiznejme si: jsou daleko, půl roku je tam skoro celý den tma, a tak raději vyrážíme do Londýna, Paříže, Madridu nebo Říma. Důvodů je ale víc, všechna čtyři tahle severská města mi nepřijdou moc sexy, jsou taková sterilní, předražená a přestože jsem je, byť krátce, navštívil všechna, jejich architektura ve mě nezanechala takové to "wow".

Pak jsem pochopil, v případě Stockholmu, že aby člověku spadla čelist, musí opustit běžný svět nadzemní, a vydat se do tunelů metra. Město tvrdí, že jeho systém metra je nejdelší výstava na světě - měří 110 kilometrů. 90 ze současných 100 stanic má nějakou tu výzdobu, což má několik výhod. Jednak si stanice nejsou podobné jako vejce vejci, jako třeba v Praze, a pak taky slouží jako turistická atrakce. Když jsme si v neděli ráno projížděli nejzajímavější stanice, a fotili si místní umění, nebyli jsme rozhodně sami.

Dlouho jsem si myslel, že ono "umění" vzniklo tak trochu naschvál, někdy na přelomu tisíciletí, jako bláznivý projekt ve stylu dětí na žižkovském vysílači, ale není tomu tak. Jistě, některé stanice prošly zkrášlovacím procesem postupně, některé nejsou nic moc, ale většina fresek, instalací, maleb, rytin a mozaik vznikala už v době stavby stanic, nebo krátce po ní. První se objevovaly v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy byl i největší rozmach stavby podzemní dráhy, v devadesátých letech se umění šířilo i do stanic na okrajích města.

Na rozdíl od západních metropolí je metro poměrně hluboké a připomíná tak spíše podzemky východního bloku. Má to dva důvody: jeden, poměrně zřejmý, je budování stanic v době Studené války, Kubánské krize a jiných virtuálních přestřelek mezi západem a východem. Druhý, praktičtější důvod, je dán položením města, zejména jeho centra, na soustavě ostrovů a kanálů. Novější části jsou dnes spíše nadzemní, půlka metra je tak dnes vlastně nadzemka.

Krátce povzdechnu nad Prahou a pak se vrátím na sever. Je škoda, že se nemůžeme poučit a bazírujeme na nutnosti stavět metro pod poli a lukami. Kdybychom na Veleslavíně vyhrabali krtka z nory, mohli jsme jezdit na letiště kolem Divoké Šárky za málo peněz už dnes. Proč musí "céčko" končit uprostřed pole, a nemůžeme jednu zastávku po povrchu dotáhnout až k sídlišti pro dvacet tisíc obyvatel?

Metro v Moskvě a Pchjongjangu má jistě své kouzlo. Socialistický monumentalismus, tuny bronzu, mramoru, vápence a žuly. Rolníci, dělnice, vojáci, pionýři, kouřící továrny a žací stroje. Stockholm ukazuje, že to jde i jinak. Že ani metro západního střihu nemusí být jenom nezvhledná roura jako v Londýně, kde si jako stojící cestující lámete páteř, v Paříži, kde jsou vagóny velikostí vhodné spíše pro příslušníky národů preferujících zeleninu a rýži před hamburgery a hranolkami, nebo New Yorku, kde metro vypadá jako špinavá kuchyně indického bufetu se směsí omastku a prachu na stěnách a stropě stanic.

Takže, pokud se někdy ocitnete ve Stockholmu, třeba ikdyž jenom budete přestupovat a budete mít pár hodin času na letišti, odskočte si do centra a kupte si "vstupenku" do nejdelší galerie světa. A nechte se chvilku vozit. Ani vás nemusí trápit, jestli je zrovna venku třicet stupňů nebo téměř polární noc.