Inspekce v Černobylské elektrárně

Před deseti lety jsem navštívil jadernou elektrárnu v Černobylu. Doba pokročila, a je čas vydat se tam znovu. Na inspekci nového sarkofágu, a srovnat, jakou zkázu příroda v Pripjati za dalších deset let způsobí.

Jede nás šest, na kyjevském letišti jsme nafasovali mikrobus, řidiče, a kousek nad Kyjevem přibíráme průvodce. Jeho jméno a fotky nechci zveřejňovat. Moc toho nenamluvil, vykouřil za dva dny půl kartónu cigaret, ale jinak měl všechno na háku. Neustále nás vodil někam, kam říkal, že se nesmí. I do míst, kde hrozilo evidentní nebezpečí – prorezlé nebo zpráchnivělé podlahy, díry, nezakryté poklopy, střechy bez zábradlí. Nechal nás dělat, co jsme chtěli. A hlavně - měl dozimetr. Jsme mu za to vděční, a nechceme, aby měl nějaké problémy.

Ale to trochu předbíhám. Nejdřív jedeme na hotel, ubytovat se. Vyfasovali jsme hotel Pripjať v Černobylu, který je, slušně řečeno, rustikální. Na recepci fasujeme povlečení a prostěradla. V pokojích je zima, průvodce nám někde, prý od jiné cestovky, ukradl (zapůjčil) přímotopy. Maličké, 750 W na první stupeň, na druhý vyhodí pojistky. Oběd první den nemáme, svačili jsme cestou. Zastavujeme u elektrárny, kde je připraven nový sarkofág. Ohromná stavba, už ho stačí jen "nasunout" na ten původní, k čemuž dojde koncem listopadu. Měl by sloužit sto let - za tu dobu se musí najít řešení, jak prostor pod ním "vyčistit".

Jedeme do Pripjati, procházíme si nejznámější "památky". Kulturák, ten je klasika, zkáza v přímém přenosu. Je nejvíc na ráně, proudí sem davy turistů. Před deseti lety jsme potkávali maličké skupinky. Dnes je tady několik autobusů. Lunapark. Tady měříme největší radiaci, průvodce mluví o 500 mikrosievertech/h (µSv/h), vyfoceno na měřáku (pod kabinou ruského kola) máme 111 µSv/h. Tisíckrát víc, než je přirozená radiace v ČR. Dávka, při které se projeví nemoc z ozáření, je cca 1 sievert - takovu dávku bychom při kempování pod ruským kolem nasbírali za rok. Raději se tady tedy nezdržujeme déle než několik minut.

Pro zajímavost, z wikipedie a jiných zdrojů jsem vypsal, kolik záření člověk nachytá v různých situacích:

Radiace je přirozená věc, je všude, čím dále od povrchu země, tím více. Je v jídle, v letadle, na vesmírné stanici. Věda za radiací je komplikovaná. Radiace a její vlivy se měří v různých navzájem převoditelných i nepřevoditelných jednotkách, ale pro běžného smrtelníka je nejpochopitelnější "Efektivní dávka ionizujícího záření", což je množství energie, kterou přijme živá tkáň - lidské tělo.

Měří se v Sievertech (Sv) a jejich zlomcích:

1 Sv = 1000 mSv

1 mSv = 1000 µSv

Příklady přijaté radiace:

1 banán ke svačině: 1 µSv

Průměrná radiace na povrchu Země: 0,27 µSv/h (3 mSv/rok)

Radiace v Černobylu (ve městě: 0,12 µSv/h) - paradoxně mnohem menší, než průměr

Radiace v místě, kde se dá nejblíže dostat k reaktoru 4 – 3 µSv/h

Radiace v trávě v Červeném lese – 30 µSv/h

Letuška za rok práce nasbírá 1,5-2 mSv

CT Sken ("cétéčko") celého těla 10-30 mSv

Rok na vesmírné stanici 160 mSv

Půlroční cesta na Mars 250 mSv

Maximální povolená dávka amerického astronauta (za celý život): 1 Sv

Nemoc z ozáření 1-2 Sv

Těžká nemoc z ozáření 2-6 Sv (ještě léčitélná, ale už život ohrožující)

Smrtelná dávka 6-10 Sv

Cílené ozáření při léčbě rakoviny 20 Sv

10 minut v prostoru s jaderným palivem po havárii Černobylu 50 Sv

Turisti se vracejí do autobusů a my si jdeme prohlédnout hotel Polesí, a stoupáme až na jeho střechu, odkud máme výhled na elektrárnu, velkou část města Pripjať, a radar "Duga", kam se podíváme zítra. Slunce se pomalu sklání, procházíme ještě jednu z pripjaťských základních škol a policejní stanici s vyřazeným vozovým parkem. Stále sledujeme dozimetr, ale žádné horentní sumy se nekonají. V Pripjati jsou některá místa dekontaminovaná (radiace kolem 0,1-0,2 µSv/h), běžně na ulici se pohybujeme do 1 µSv/h, v budovách je to různé, málo kdy ale překonáváme 3 µSv/h a i to jenom výjimečně. Za den v Pripjati tak nasbíráme maximálně desetinásobek průměru kdekoliv jinde na Zemi.

Ve vězení je už taková tma, že si potřebujeme světlo. Baterku nikdo nemáme, takže si svítíme tím, co máme - mobily, foťáky. Vězení je fakt depresivní, a skončit by tady chtěl málo kdo. Jen radiace je tady nízká (0,1 µSv/h) - policejní stanice s vězením je jedno z míst, které fungovalo nějakou dobu i po havárii, a tak bylo dekontaminováno.

Ve městě Černobyl fungují dva obchody a dva hotely, jeden ("Děsjatka") s restaurací. Tam máme večeři, a pak kupujeme v obchodě vodku a nějaké křupání na večer - v jednom ze tří pokojů, které nám byly přiděleny, večer ve spolupráci s vodkou pořádáme zhodnocení prvního dne... a před desátou vyrážíme na procházku setmělým městem. Úplně nám nedochází, že po desáté hodině je večerka (zákaz vycházení), ale naštěstí naše procházka neměla žádné následky. Jenom děžurná na hotelu na nás nevraživě kouká, když se před jedenáctou vracíme a bušíme na zamčené dveře...

Ráno je třeba vodku trochu rozchodit, v obchodě jsme měli velké oči a když došlo na lámání chleba, půlka výpravy si vzpomněla, že vodku vlastně nepije... a my ostatní jsme to museli dohánět. Snídaně v osm, průvodce nikde. Jdu zabušit na jeho pokoj, ozývá se opilecké huhlání. Za deset minut ale stojí ve svém mundůru a kanadách před hotelem a vyrážíme k radaru Duga. Ten si ale nechám na samostatný článek, protože za to stojí.

Tři hodinky přes poledne trávíme opět v Pripjati. Procházíme další budovy, byty, nemocnici, přístav, kino, další školu, tělocvičnu. Procházíme se po lese, který vyrostl na trávníku fotbalového hřiště. Zajímavá je kavárna nad přístavem, a opomenout samozřejmě nemůžeme ani bazén (a jeho dětskou variantu). Bazén je jednou z nejfotografovanějších budov. Znalí tvrdí, že to tady vypadá jako na Slávii...

Po obědě v kantýně elektrárny navštěvujeme několik dalších míst v okolí. Školku ve vesnici Kopači, dětský "pionýrský" tábor, na naše spartánské poměry poměrně luxusní. Laboratoř, sloužící k jakémusi výzkumu na rybách, kuřatech... úplně nevíme. Trochu nám prší, prostě konec října, jak má být.

Celkově jsme ale měli štěstí. Počasí nám přálo, teploty lehce nad nulou, deště pomálu, a hlavně, hodně listí už stihlo opadat, a tak je co fotit - apokalypsa v barvách podzimu. Teď a tady. Pripjať není nepodobná sídlištím u nás. Chodov, Bohnice, Petržalka. Třicet let nadvlády přírody tady ale udělalo své.

Všechno zlé je pro něco dobré. Vážím si těch stovek a tisíců likvidátorů, kteří položili své životy při konzervaci elektrárny. Mám obavu, že kdyby se černobylská tragédie nestala, mohla se stát horší. Stovky jaderných reaktorů a elektráren světa po ní prošly kontrolou, modernizací, personál dostává lepší školení, státy mají lepší dohled, zelená jaderná energie je na vzestupu... A pak přišla Fukušima.