Do Afghánistánu bez neprůstřelné vesty

Jako před každou cestou jsem se sám sebe ptal - co o navštívené zemi vím. Lovím v paměti, co v Afghánistánu bylo - v osmdesátých letech válka sovětská okupace, na přelomu století vláda Tálibánu. Vím, co v Afghánistánu je - od roku 2001 válka s terorismem, občas nějaký bombový útok v Kábulu. Přestože se v médiích slovo Afghánistán skloňuje ve všech pádech, málo kdo z nás ví něco víc. Možná si vzpomeneme na "rozvinuté zemědělství", zejména pak mák a konopí. Víme, že je tam někde provincie Lógar, kde pomáhá i naše armáda, a že problémové je zejména město Kandahár a provincie Hílmand a Wardak.

Podařilo se mi dát dohromady skupinu dobrodruhů, kterým, stejně jako mě, informace z médií nestačí. Chceme vědět víc. Nechceme jet s cestovkou (a že takové zájezdy opravdu existují), rádi bychom byli v úzkém kontaktu s místními, a tak chceme jet s batohy na zádech normálními autobusy, kterými jezdí běžní Afghánci. Nechceme bydlet v hotelích s obrněnými transportéry u vchodu, chceme bydlet tam, kde se ubytovávají místní. Pražská ambasáda nám vychází vstříc - po vysvětlení našeho záměru bez problémů dostáváme víza, cesta je tudíž otevřená. Turistická víza tady evidentně nevydávají zrovna na běžícím páse.

Návštěva Afghánistánu byla součástí cesty po Střední Asii, do země tak vstupujeme netradičně nikoliv na Kábulském letišti, nýbrž pěšky přes hraniční most přes řeku Amudarju z Uzbekistánu. Jezdí tudy převážně vlaky a kamiony, čtyři Evropany s batohy na zádech tady nemají každý den. Vyzbrojeni pasy, vízy a dvojmo vyplněnými celními deklaracemi procházíme důkladnou kontrolou. První afghánec, který nás veze mezi uzbeckou a afghánskou částí přechodu, nás poměrně potěšil - jak s ruštinou, tak i s angličtinou, bychom si měli vystačit.

Poměrně snadno se nám daří najít ubytování v Mazar-e-Sharif, moderním městě s rovnoběžnými ulicemi, a s hlavním centrálním náměstím, na kterém v parku stojí komplex Modré mešity a svatyně proroka Alího, který je tady podle jedné z verzí, kterou zastávají především místní, pohřben. Do mešity ani svatyně jako jinověrci nesmíme, můžeme pouze nakouknout. Samotné exteriéry jsou nicméně impozantní, a protože je město poměrně nové a o moc více atrakcí nenabízí, je jak chrámový komplex, tak i přilehlý park oblíbeným cílem místních mužů a dětí. Žen vidíme pomálu, a když, tak od hlavy k patě zahalené. Islámská tradice je tady jedna z nejsilnějších na světě, srovnatelná například s Íránem nebo Saúdskou Arábií.

Muži jsou většinou oděni tradičně po afghánsku, prosazuje se ale i téměř evropský styl. Chodí se sem modlit, nebo jen posedět v parku a zakouřit dýmku či poklábosit s přáteli. Děti jsou stejné jako všude, chvilku neposedí, a jsme pro ně stejnou atrakcí, jako impozantní budovy s modrými mozaikami pro nás.

Den v Afghánistánu začíná s voláním k první modlitbě, která má své místo hodinu před východem slunce. Pro nás to znamená zejména, že je čas opustit hotel a začít hledat dopravu do Kábulu. Autobusy podle všech dostupných informací odjíždějí mezi druhou a šestou ranní, nejpozději v pět bychom tedy měli být na cestě. Pětisetkilometrová cesta trvá od osmi hodin in šalláh - tedy dá-li bůh, po hodin dvanáct i více. Vede totiž přes 3878 m n. m. vysoký salanžský průsmyk (tedy spíše tunelem pod ním v nadmořské výšce asi 3400 metrů) v pohoří Hindukúš, který může být, přestože je květen, nevyzpytatelný. Pokud je průsmyk zavřený, jezdí se náhradní, tzv. starou, cestou. Tou to trvá 2 až 3 dny.

Z nabídky místních autobusů, které kdysi brázdily důmyslný systém německých dálnic - stále si zachovávají originální polepy "Touristisch ..." nebo "... Reisen", vybíráme jeden ze zachovalejších, dokonce s funkční klimatizací, a po naplnění autobusu vyrážíme nádhernou krajinou jihovýchodním směrem. Prvních pár hodin je zřejmě rychlostní zkouška, asfalt je kvalitní, náš řidič se předjíždí stylem Fernanda Alonza a žádná rovinka pro něj není příliš krátká. Polovinu cesty máme za sebou snad po třech hodinách, nicméně povrch silnice se začíná horšit, asfalt nahrazuje uježděná hlína, kameny a všudypřítomné bláto. Kolem jedenácté zastavujeme již obklopeni pohořím Hindukúš v poslední čajchaně před průsmykem, a z posunků místních - pán na hraničním přechodu jazykové schopnosti místních opravdu přecenil - chápeme, že bude dostatek času dát si čaj i nějakou místní lahůdku. Volíme místní variaci kebabu, ražniči na jehle pečené na dřevěném uhlí, ze skopového masa a játry, s nezbytnou cibulí a kořením. Jako tradiční příloha je zde opravdu výborný chleba, afghánský nám přijde ještě lepší než sousední uzbecký.

Salanžský průsmyk není místo pro slabší povahy. Samotné serpentiny vlnící se krajinou, skála na jedné, rokle na druhé straně, to je něco, na co jsme byli připraveni. Co jsme ovšem nečekali, je intenzita dopravy, jaká tady panuje, zejména počet kamiónů, převážně s ropou, které zásobují z postsověckých republik afghánský jih, oddělený od severních provincií pohořím Hindukůš, kterým, kromě našeho salanžského průsmyku, žádná jiná rozumná cesta, alespoň tedy pro nákladní auta, nevede.

Afghánští řidiči jsou srdcaři, vesměs dodržují jen základní pravidlo - jezdí se vpravo. Ale ani to neplatí univerzálně. V tříkilometrovém salanžském tunelu, který Sověti prokopali v nepřístupných horách, širokém sedm metrů, tak jedou v každém směru dvě auta, z toho obvykle dva kamiony, jeden autobus, a jedno osobní auto. Že se sem nemohou vejít? Nemohou, takže se různě pouštějí, předjíždějí, hlavně ale troubí. Tříkilometrová cesta tunelem tak trvá klidně půl hodiny. Že tunel není větraný, nemá únikové východy nebo značení, a je v něm oblak výfukových plynů hustý tak, že by se dal krájet, už asi ani není třeba dodávat.

Když po třinácti hodinách na cestě přijíždíme do Kábulu, začíná se slunce povážlivě sklánět k obzoru, a máme docela problém najít hotel. Buď mají plno, nebo nás nechtějí ubytovat, protože jsme cizinci. Už včera jsme si vyzkoušeli, že policie v noci obchází hotely, a provádí, zřejmě namátkové, kontroly. Už vám uprostřed noci bušil na dveře pokoje po zuby ozbrojený chlapík s kalašnikovem v ruce?

Taxikář nás vozí k hotelům, které zná, kde se běžně ubytovávají cizinci. Počet hvězdiček a tím pádem cena ovšem převyšují naše cenové možnosti. Nakonec se nám ale daří najít rozumný hotel bez ochranky a ochotným mladíkem na recepci, který nám poskytne pokoj a hned donese i čaj.

Čaj je nezbytnou součástí místní kultury, pije se všude, a to buď černý, nebo zelený, obvykle neslazený a bez západních příkras jako mléko nebo citron. Stojí pakatel, nebo je zdarma úplně, třeba v podniku vedle našeho hotýlku. Z ulice může neznalého kolemjdoucího zmást svým názvem "KFC" a logem s plukovníkem Sandersem, nicméně vevnitř je stylově vybaven koberci, na kterých odpočívají místní, kouří vodní dýmku, popíjejí čaj a baví se, nebo sledují fotbal. Oficiální název podniku je na zdi - Kabul Fried Chicken, a podle jídelníčku vidíme, že kromě kbelíku křidélek si zde můžeme dopřát hamburger nebo pizzu.

V Kábulu jsme strávili tři dny, a za tu dobu jsme centrální město prochodili křížem krážem. Centrum tvoří síť pravoúhlých ulic, a nebýt toho, že některé jsou v délce někdy i několika bloků uzavřené, aby tak vytvořily hlídané superbloky ambasád a ministerstev, je pohyb po něm i podle velmi jednoduché mapky snadný. Na okraji centra, za řekou Kábul, je bazar, který opravdu dýchá orientem tak, jak jsme si jej vysnili z knih Karla Maye. Takhle si představuji Istanbul, kterým procházel Kara ben Nemsí koncem 19. století. Změť uliček, kde se prodává všechno, na co si jen vzpomenete - od oblečení, nádobí, koření, živá kuřata, sýry, domácí potřeby, knihy, zákazníci smlouvají a obchodníci živě gestikulují. Samozřejmě pokrok nezastavíš, takže i tady je 21. století - můžeme si koupit pračku, mikrovlnku nebo mobilní telefon. Je to bazar pro místní, nic takového jako suvenýry, které známe z bazarů v Marakéši, Istanbulu či Damašku, tady nenajdeme. Zatím se tady s turisty nepočítá. Příslušníci misí v rámci operace Trvalá svoboda ani přítomných nevládních civilních organizací zřejmě nakupují ve sterilních supermarketech v centru - jeden takový máme přímo před hotelem.

Otevřely se nám oči - pokud chceme vidět pravý Kábul, musíme ven z centra, pryč od zdí, závor, nekonečných kilometrů žiletkového drátu a kalašnikovů. Vyrážíme na sever, obloukem se vyhýbáme americké ambasádě, na návrší, ze kterého si můžeme udělat představu o městě. To leží v nadmořské výšce zhruba 1900 metrů nad mořem, pro našince tedy poměrně vysoko. Nadmořskou výšku si ale neuvědomujeme, naopak, jeho poloha v kotlině mezi kopci nám připomíná Prahu.

Dosud jsme chodili všude pěšky, a až na několik ne úplně příjemných kontrol, kdy po nás chtěli novinářský průkaz, protože nemohli pochopit, že bychom byli jenom obyčejní turisti, jsme se cítili velmi bezpečně. Slyšel jsem, že se mezi spojeneckými vojáky, kteří se do Kábulu odvažují pouze ozbrojeni a v neprůstřelné vestě, traduje, že životnost člověka na ulici je jedna hodina. My jsme se po městě pohybovali pěšky tři dny, a největší riziko jsme pociťovali z nezakryté kanalizace a přecházení širokých bulvárů plných troubících aut.

Pro návštěvu kábulského muzea, které je ve schované, neoznačené, na první pohled nezajímavé budově na samém okraji města, jsme ale museli použít taxi. Vyznat se v síti lokálních autobusů může opravdu jen místní. Muzeum utrpělo při řádění Tálibánu, při kterém byly zničeny i známé bamjánské sochy Buddhy, obrovskou ránu. V národní galerii se kurátorům ještě podařilo zachránit desítky "závadných" děl jejich prostým přemalováním vodovými barvami na neškodné krajinky, u třírozměrných exponátů v muzeu toto bohužel nebylo možné. Řada exponátů tak byla zničena, a ostatní rozkradeny, takže dnešní expozice sestává z darů jiných světových muzeí, fotografií a archeologických nálezů z poslední dekády.

Pro cestu zpět do centra volíme autobus, který jede přibližně správným směrem - k Baburovým zahradám. Přestože všichni místní již vystoupili, platíce 3 afghání, autobus s námi jede dál, až nás vysazuje u Baburových zahrad. Netušíme, jak systém funguje, jeli jsme asi 3 kilometry sami, na místo, které jsme si řekli. Platím 50 afghání, což mi přijde přibližně adekvátní. Výběrčí děkuje, zdraví nás a ukazuje nám vchod. Později nám dochází, že jsme si asi za 1 dolar pronajali autobus.

U zahrad potkáváme dvojici studentů nedaleké univerzity, mladí kluci kolem dvacítky, se kterými si dáme vydatný oběd v jedné z místních restaurací, a vzhledem k jejich znalosti angličtiny probíráme různá témata, od politiky a názorů na Američany či Rusy, které oni znají jenom z vyprávění, po informace o zapojení Armády České republiky na rekonstrukčních pracích. Vydatně najedeni vyrážíme přes kopec čtvrtí, kam evropan zavítá jen omylem. I tam však potkáváme jen milé lidi, zprvu překvapené, nicméně potěšené, že nás vidí, a rádi se s námi fotí.

Poslední místo, které chceme vidět před odjezdem, je Balkh. Starověká Baktrie, jedna z nejvýchodnějších výsep obrovské říše Alexandra Makedonského, a významná křižovatka na Hedvábné stezce. Po několika epidemiích malárie a moru bylo město v podstatě opuštěno, veškerá jeho moc se přesunula do sousedního Mazar-e-Sharif, a z popela se zvedá až v posledních desetiletích. Vidět je to zejména na síti ulic - centrum tvoří kruhová ulice, uprostřed které je park, místo odpočinku a zábavy dětí, které hrají kriket, v celém regionu jeden z nejpopulárnějších sportů, a dále mešita a hřbitov. Od centra vybíhá osm ulic, které jsou navzájem pospojovány několika dalšími soustřednými kruhovými ulicemi.

Dlážděné jsou jen některé hlavní ulice - vnitřní kruh a některé radiály - a tak jsou ty ostatní po včerejší průtrži mračen poměrně rozbahněné. Severní radiála vede z "nového města" do původní Baktrie, ze které zbyly jen základy domů. Kolem města byl, v podstatě pořád je, prstenec přibližně deset metrů vysokých hradeb tak, jak jej známe z jiných měst hedvábné stezky, například uzbecké Chivy. Město bylo ale nesrovnatelně větší, průměr je určitě přes dva kilometry, mohlo tedy být pětkrát větší než Jeruzalém. Dnes leží opuštěné na nádherných trávou porostlých pláních, kde se prohánějí místní mladíci na koních, motorkách a v oprýskaných japonských autech. Místní mládež, se kterou jsme se dali do řeči, už o zašlé slávě nic neví. Neví, že město je jedno z nejstarších na světě, určitě nejstarší v Afghánistánu, a že hrálo důležitou roli v celém regionu.

Víme, že se to změní. Válka skončí, přijdou archeologové, přijde UNESCO, přijdou turisti, přijdou západní peníze. Ty dnes Afghánistán zoufale potřebuje. Oblasti, které jsme viděli, totiž patří mezi těch několik, které lze navštívit bezpečně. Všude jinde se stále drží Tálibán se svou partyzánskou válkou. Rádi bychom navštívili i další místa - výklenky po sochách Buddhy v Bamjánu, národní park Band-e-Amir, město plné historických památek Herát na západě země, u hranic s Íránem. Nezbývá tak než věřit, že se situace uklidní, a bude možné po zemi cestovat bezpečněji a svobodněji. Snad to nebude trvat dlouho.

Článek vyšel pod názvem "Dobrodruhem v Afghánistánu" v mírně upravené podobě v časopise Koktejl (říjen 2012)

Fotografie: Vítězslav Popelka