Cestovatelská konference

Konference je obvykle krátkodobé diskusní setkání mnoha odborníků v určité oblasti za účelem šíření a výměny informací, prezentování dosažených výsledků a navazování styků a spolupráce. Odborná setkání k užšímu tématu a s menším počtem účastníků se nazvají sympozium, případně workshop... Toliko Wikipedie.

Proč by své konference měli mít jen zubaři, atomoví fyzici, nebo přední světoví klimatologové? Můžeme se i my, cestovatelé, fotografové, filmaři exotických dálek, ale třeba jenom snílci s bláznivým nápadem, čas od času někde sejít, a seznámit podobně postižené se svým úspěšně zakončeným projektem? Karel Wolf dokáže právě takovou konferenci "vědeckých pracovníků" uspořádat několikrát ročně, v různých městech ČR. A když opět po roce doputovala do Prahy, nemohl jsem se tentokrát nezúčastnit. Protože za pětistovku se podívat ve dvou dnech kolem světa asi ani jinak nelze.

V nádherných prostorách secesního Národního domu na Smíchově se letos sešly stovky, možná tisíce, expertů, specialistů i zapálených laiků na danou problematiku. Když pominu workshopy a kulturní vystoupení, které jednotlivé přednášky pojily a doprovázely, bylo možné nahlédnout pod pokličku jedenačtyřiceti výprav. Neskutečné číslo. Možná naštěstí se nedalo stihnout všechno, vždy ve třech sálech probíhaly tři přednášky na různá témata souběžně. Teď jen jak si vybrat... Myslím, že se mi to podařilo na jedničku. Pojďte si, pro inspiraci, projít jedenáct "seminářů", které jsem za onen březnový víkend stihl.

Začínám ve Velkém sále, kde přednáší živý důkaz toho, že člověk nemusí být normální, musí hlavně chtít. Brit Leon McCarron se rozhodl, že si najde řeku dost dlouhou, najde její pramen, a půjde kolem ní, v ní, a třeba na kánoi po ní, až k jejímu ústí. A proč se nevydat zrovna do Íránu? Každý cestovatel jistě potvrdí, že Írán v reálu a Írán v televizi jsou dvě diametrálně odlišné země. A Leon to nejen potvrdil, ale provedl i matematický důkaz. Pěšky, sněhem, vánicí, na kakajaku, na kole, a všude se zajímavými, přátelskými lidmi. Výborný start, přesouvám se do Arbesova sálu na přednášku diametrálně odlišnou. Marcel Konečný, ostravský fotograf postavy i slovníku Zdeňka Pohlreicha, za 99 dní objel svět. A nafotil jeho syrovou nádheru. A dokáže o ní neuvěřitelně poutavě vyprávět. Za mě jedno z překvapení konference, protože jsem tohohle člověka vůbec neznal (ač sám původem ostravák), a jeho styl cesty se tomu mému velmi přibližoval. Snad jsem se něco naučil.

V malém sále se následně na prezentaci Martina Frouze dovídám, že na pomezí Egypta a Súdánu jsou pravěké jeskyně s malbami, které s přehledem strčí do kapsy leckterou španělskou vesnici. Tedy jeskyni. To jsem opravdu netušil. Zajimavě pojaté propojení vědy a cestování do části Afriky, kterou jsem dosud neměl možnost navštívit, je rozhodně inspirací.

První přednáška, u které jsem věděl, do čeho jdu, následovala. Jirka Hruška žije velkou část roku na Bali. To samotné mě úplně neláká, o to více mě ale zajímalo dozvědět se něco o možnostech cestování po Malých Sundách, až na Východní Timor. Cestu jsem sledoval na Facebooku a bylo fajn poslechnout si člověka, kterého si myslíte, že znáte, na živo a v Praze,... ale to už musím běžet zpět do Velkého sálu na druhou dnešní přednášku Leona McCarrona. Jestli jsem jeho putování kolem řeky Karun označil za nenormální, svým přechodem pouště Rub al-Chálí to podtrhl a podepsal. S druhým podobným exotem si postavili vozík na zásoby, a vyrazili na tisíc kilometrů pouští. Protože proto. Tyhle cestovatele mám nejraději - udělali něco, co já bych nikdy neudělal. Neměli k tomu racionální důvod. Prostě šli, a udělali něco výjimečného.

Na závěr sobotního odpoledne jsem si nemohl nechat ujít přednášku samotného pořadatele a jeho manželky, kteří neprezentovali nic tak neobyčejného - dovolenou na Novém Zélandu. Udělali však něco, co mnohé české rodiče ani nenapadne - vzali na ni dvouletou dceru. Pro většinu mého cestovatelského okolí bylo narození potomka stopkou na několik dlouhých let. Ne tak pro Wolfovy. Úskalí, které s sebou taková cesta nese, krásně vystihli v sérii fotek a videí.

Je tma, a je třeba vyrazit k domovu. Stovky fotek a desítky minut pohyblivých snímků mě nenechají usnout. Nakonec se to ale podaří - je třeba být svěží na následující den, protože maraton nekončí.

Nedělní program zahajuji návštěvou přednášky Lenky Klicperové "Indie bez tváře" o kyselinových útocích na ženy v Indii (a nejen tam). Věděl jsem, do čeho jdu, Lenka Klicperová se zaměřuje na ženská práva a její práce má smysl. Ať už je to v Indii nebo třeba Afghánistánu.

Pro mě zlatým hřebem neděle byly dvě přednášky Petra Horkého. První samostatně, o Hanzelkovi, Srí Lance, slonech, proměnách a čase. Pečlivě vybraných několik desítek fotografií, bravurně vybrané příběhy umně poskládané do fantastického putování prostorem a časem. Doslova, protože nikdo v sále nevěřil, že hodina uplynula a je třeba končit a přenechat mikrofon dalším. Pro mě to byl v Malém sále Mart Eslem, který svým bezprostředním přístupem, znalostí španělštiny a jistou rukou za foťákem i kamerou dokázal zprostředkovat zážitky z putování Nikaraguou, které se běžnému turistovi nenaskytnou.

To už je ale třeba vrátit se do Velkého sálu, kde Petr Horký, tentokrát v tandemu s Vaškem Sůrou, rozehrávají Ódu na cestování o své cestě na nejvyšší horu Špicberků. Byl jsem tam několik měsíců po nich. V létě, v relativním teple (teploty nešly pod nulu). Je to krásná krajina, kameny, sníh, led. Ale moc víc o tom říci neumím. Horký se Sůrou ale dokáží popsat čtrnáctidenní putování na lyžích prázdným bílým prostorem natolik poutavě, až člověk žasne. Jsou perfektně sehraní, se svou show objíždějí republiku a mohli by s ní vystupovat i v televizi. Povýšili cestovatelskou přednášku na divadelní představení.

Nedělní cyklus uzavírá poslední zahraniční host - Christoph Rehage. Pracoval v McDonaldu v Paříži a něco se v něm zlomilo. Tak se rozhodl, že půjde domů. Na sever Německa. A šel. Studoval čínštinu v Pekingu a něco se v něm zlomilo. Tak se rozhodl, že půjde domů. A šel. Šel rok, došel na hranice s Kazachstánem. Tam z různých důvodů cestu přerušil. Sestříhal video, které cestou natočil, a na YouTube ho viděly milióny lidí. Dnes přednáší perfektní angličtinou, ale jezdí po Evropě a o své cestě vypráví obvykle německy. A jednou chce navázat tam, kde skončil, a pokračovat přes Kazachstán, Uzbekistán, Írán a Turecko. Do Německa. A zase pěšky. Protože občas musíme všichni vypnout. Někomu stačí týden v Chorvatsku. A někdo potřebuje rok v Asijské stepi.

Proč to děláme? Protože můžeme. Festival Kolem Světa je festival svobody. Můžeme dělat, co jsme dělat nemohli. Je škoda, že jsem nemohl vidět dalších třicet přednášek. I přesto si odnáším inspiraci na několik let dopředu. Tedy ne že bych chtěl zrovna jít tisíc kilometrů pouští. Ale jeden nikdy neví...