Jako milovníka zvířat (hlavně psů a koček) mě dokáží rozpálit do běla tzv. milovníci psů, kteří svým miláčkům dovolí všechno a chovají se k nim jako k dětem.
Se svými psy jsem toho zažila hodně a nikdy bych je třeba nenechala běhat bez vodítka v zastavěném území nebo po nich nezapomněla uklidit hromádku (jednou jsem to dokonce nevychytala s počtem pytlíků a uklízela za pomoci přírody – pomocí listů jitrocele…). Slovy mého bratra – certifikovaného kynologa „sebelíp vycvičený pes vždycky zkouší, kdo je pánem smečky a útočí na nejslabšího člena,“ se řídím již několik let a má ostražitost nikdy nepolevuje. Bohužel mě k tomu donutila osobní zkušenost. V mých jedenácti letech mě ošklivě pokousal jeden „domácí mazlíček, který by nikdy nikomu neublížil.“ Jako vnější pozorovatel sleduji, že v mém okolí je hodně lidí, kteří si nesou trvalé následky po napadení. Mé mamce pes ošklivě potrhal ruku v dětství. Naštěstí bez následků např. v podobě traumat. Mé švagrové jako malé holčičce pes urval kus stehna. Dodnes z toho má trauma, které jí činí problémy v běžném životě. A tak bych mohla pokračovat i dále.
S přáteli pejskaři i dočasnými nepejskaři (protože pes do malého bytu prostě nepatří) jsem se na téma "pes a jeho pán" bavila několikrát. Naposledy jsme došli k závěru, že by nebylo zlé, aby každý majitel psa měl povinné zkoušky ze cvičáku. No dobrá nemusely by to být zkoušky, ale měl by alespoň povinně podstoupit cvičení na cvičáku. Proč? Protože to, jak v poslední době lidé přistupují k psům je až nemocné. Pes totiž:
- jí stejné jídlo jako jeho páníček (nemluvím jen o zbytcích z oběda),
- nemá jasně vyhraněné místo, kam patří,
- neposlouchá, ačkoliv si páníček myslí pravý opak (že by výchova nevýchovou, která se dnes tak rozmáhá u některých rodičů?),
- kálí a močí kde chce (někdy i k radosti páníčka, když pes dlouhodobě močí na auto souseda nebo mezi futry vchodových dveří do bytovky – ach, jaká to legrace, že…) a páníček to neuklidí, protože to není jeho problém nebo je to přece v přírodě (hmmm, na trávníku před bytovkou bych to „přírodou“ moc nenazývala). Časem dochází i k takovým nechutnostem, které se dějí v sousední bytovce. Majitelé psa bydlí v 2.NP a pes, než sejde po schodech dolů směrem na procházku, označí svou močí dveře a rohožky všech majitelů zbylých bytů. Boj proti tomuto nešvaru je zbytečný, protože majitelé psa se cítí nepochopení a všichni se proti nim spikli.
Absolutně pak nechápu hysterii mnohých pejskařů, kteří na mě vystartují pokaždé, když jejich pes skáče na mé děti a já jim jejich mazlíčky mnohdy menší či větší silou odstrkuji nebo jen držím dostatečnou vzdálenost od mých dětí, když vidím, jak se po nich pes rozbíhá (bohužel ne vždy je za co psa chytit). Nikdy totiž nevíte, co ten pes nakonec udělá a není moc příjemné sledovat, jak pes skáče do kočárku za mým synkem. Omluvy jsem se ještě za chování neposlušného psa nedočkala. Za to nadávky a urážky různého kalibru slýchávám velmi často. Nejčastěji ovšem zni věty typu „Ty jsi ale zlobivej pejsánek, ty ty ty, to se nedělá“ nebo nikdy nekončící volání „Pojď přece k noze…no tak…ty mě vůbec neposloucháš…“. Koukají přitom na Vás s přitroublým úsměvem, že to je přece normální. To musím pochopit, ne? NE! Nechápu.
Na otázku, jak si správně vybrat psa z útulku (mám v sobě zakořeněn pud pomáhat a beru si z útulku i kočky), mi bratr odpověděl úplně nečekaně…“Když jsi v útulku, nedívej se po pěkných psech atp. Rovnou přejdi ty psy, kteří štěkají a skáčou v kotcích, když procházíš kolem nich – ti jsou totiž naprosto nevyzpytatelní a problematičtí.“ „No počkej, tak to bych si asi nevybrala žádného,“ opáčím. „Hele, jestli chceš opravdu dobrého psa, tak si vyber takového, který bude v klidu, když kolem něj projdeš. Já si takto vybral třeba Harryho. Ten si v klidu ležel v kotci, hlodal si svou kostičku a když jsme s rodinou procházeli kolem něj, jen zvedl hlavu, podíval se a pak se k té kosti vrátil,“ odpověděl. A je pravda, že s ním nikdy problémy neměli a nutno dodat, že to byl kříženec pitbula s čím si.
Co tedy dělat s takovým nečekaným trendem, kdy pejskaři už nejsou to, co bývali?
