Rok 1990 pohledem šestileté holky

Mé první pantofle. Co to je to OF? Má první a poslední spartakiáda aneb rebelie v mateřské škole část druhá. Přijíždí můj strejda z Austrálie. Jdu do první třídy. Nákupy v Laa.

Pantofle na podpatcích

Vidím to jako by to bylo dneska. Všude samá loga OF (pro mladší generaci: ne, to není ochranný faktor, to je zkratka pro Občanské fórum). Jdeme s mamkou koupit boty a mně se strašně líbí pantoflíčky na podpatku, který krásně a hlasitě klape. Jedinou vadou na kráse je zmíněné logo, které se táhne přes vrchní pásek. Ach jo… už tehdy jsem věděla, co chci, a to logo šlo pryč hned jak jsem ty klapající miláčky začala nosit.

Spartakiáda ve Znojmě

Při přípravě na spartakiádní vystoupení, došlo v mateřské škole necelých 14 dní před okresním vystoupením ke změně v sestavě. Odmítla jsem cvičit nové prvky, protože to se přece nedělá, jen tak něco změnit na poslední chvíli. Možná již tenkrát to byl náznak toho, jak se špatně učím sestavy všeho druhu a na karate jsem to dotáhla jen ke druhé katě.

Ve Znojmě to bylo velký. Ten stadion byl tak ohromný, že jsem se ho až bála. Tolik lidí. Jen abych se neztratila. A taky že jo. Mamka si mě šla po představení vyzvednout do budovy, kde byly provizorní šatny. Bohužel se zapovídala s učitelkou a já, vracející se ze záchodu, jsem jí nenašla na smluveném místě. Již v té době jsem naštěstí oplývala intuicí a smyslem pro orientaci v prostoru, které mě nikdy nezklamou. Ty mě dovedly za otcem, jež na smluveném místě, v podobě druhého stanoviště, netrpělivě popocházel.

Nakonec jsem sestavu nezkazila. Byli tam jiní mistři, kteří to zmastili tak dokonale, že bychom se do dalšího kola ani nedostali (to se nakonec stejně nekonalo).

Máme nového příbuzného

"V létě přiletí Gerry," dostane se mi strohé informace. "A to je jako kdo," říkám si v duchu.

Už ani nevím kdo mi to řekl, ale ve svých šesti letech jsem se dozvěděla, že máme strejdu v Austrálii. Kdysi se bratr mého dědy jmenoval Vlastimil a v roce 1948 emigroval po různých peripetiích až k protinožcům. Prý to byla neuvěřitelná náhoda. Snad to bylo v Janově, kde se nalodil na první loď, která ho tam vzala.

„Mluví jako Ivan Lendl, ani česky ani anglicky,“ konstatuje po prvním setkání můj bratr. „Jo, jenomže strejda tu nebyl přes čtyřicet let,“ doplní bratr číslo dvě. Já koukám, protože ještě stále nechápu, co to pro naši rodinu znamená. Po prázdninách to zjistím docela rychle…závist a nepřejícnost spoluobčanů byla do nebe volající. Pohostinnost mého příbuzného v místní hospodě byla totiž nepřehlédnutelná a vyhledávaná. On se ale chtěl jen vrátit a pobýt s těmi, které znal již v dětství. Místo toho se na něj nalepili příživníci a vyžírkové všeho druhu. Zloba některých lidí vygradovala o čtyři roky později, kdy mi byl diagnostikován nádor na pažní kosti a operace, která mě čekala byla tak výjimečná, že se zdravotní pojišťovna nebyla schopna rozhoupat, jestli mi zákrok proplatí, protože to neměli v tabulkách. „Však on vám to ten váš strejda zaplatí, a ještě vám zbyde,“ řekl rodičům jeden starousedlík. „Tak už i nemoci si budeme závidět? Kam jsme to dotáhli?“ povzdechla si tenkrát mamka.

Strejda byl obyčejný důchodce z Darwinu. Pokud chtěl přiletět, musel si na to našetřit. To už ale nikdo neviděl a nevnímal. Pro nás to byl ale bombarďák. Říkali jsme mu „Krokodýl Dundee“. Mimo to, že se ten film natáčel v místech, kde to dobře znal, tak se také jako vášnivý rybař často vydával chytat ryby i na řeku plnou krokodýlů. Jednou se mu to stalo osudným. Jeden z krokodýlů se totiž vymrštil až na loď a prokousl strejdovi nohu v lýtku. Ta jizva byla ohromující a dechberoucí. Na nic jiného jsme až do konce jeho pobytu nekoukali a přáli si slyšet další a další historky z jeho života.

Prvňáček

Všichni si pamatují zážitky z první třídy. Já ne. Jediné, co si pamatuju je to, že mě škola vždycky bavila a taky to, že jsem ve třetí třídě uklízela po spolužákovi, který pozvracel Malého Bobše. No ale to sem nepatří, i když ten kutálející se hrášek, po nové knižní vazbě, mám před očima ještě dnes…Toť k mým raným školním zážitkům.

Můj první výlet do zahraničí

Laa an der Thaya – město zaslíbené. Hned jak to bylo možné jsme vyrazili na nákupy. Kurz koruny k šilinku byl velice příznivý. Za 2,50 to byl 1 šilink nebo obráceně? V každém případě si pamatuji ty přesuny národu, kdy jsme si např. koupili mrazák od Gorenje, který vydržel přes 20 let. Tuny mohéru, z něhož mamka pletla svetry, které škrábaly tak, že si člověk připadal jako obalený ve skelné vatě. První videorekordér, na kterém jsme vzápětí přehrávali Terminátora 2, Predátora 1,2, Policejní akademii, Americký šaolin, 30. komnata šaolinu, Zúčtování v Malém Tokiu apod. K tomu videorekordéru se pojí tradiční rodinná historka. Hned za hranicemi ještě v Hevlínu, poté co se všechno převezlo načerno, aby se to nemuselo proclít, se vše nepotřebné hodilo do strouhy u silnice (ano, vím, to se FAKT nedělá…a taky za to byl otec potrestaný). Jenže až doma se zjistilo, že NĚCO chybí. To něco byl ovladač. Zůstal totiž v ochranném polystyrénovém obalu, který chránil nejen zmíněný videorekordér, ale i ovladač! Po lamentování, kdo za to může, se jelo do Hevlína a po akci Ukliďme Československo, se domů vrátilo osazenstvo v kompletní sestavě i s ovladačem.