Je to v dnešní době opravdu tak tragické, že děti neumí pozdravit, poprosit a poděkovat? A jak to mám s pravidlem třikrát a dost?
Se svou dcerou míjím jistou skupinu „nedotknutelných“ matek, jejichž děti si hrají rozhodně ne v poklidu a potkáváme známou paní. Dcera i já automaticky pozdravíme. Paní nás zastaví a s úsměvem dceři povídá: “Ty jsi ale hezky vychované děvčátko, že tak hezky zdravíš.“ Poté její pohled lehce mihne kolem hřiště a pohrdavě odfrkne: „Za to těm dětem na hřišti by huba upadla, kdyby měly pozdravit.“ Já se na ni zvědavě podívám a dodám: „To přece ne…“ „To byste se divila paní. Vaše dcera a pár dětí od známých, jsou široko daleko jediné děti, které pozdraví.“
Cestou domů jsem si uvědomila nepříjemnou pravdu. Dnešní děti opravdu moc nezdraví a nejen to…celkově moc vychované taky nejsou. Při setkáních se spolužáky/spolužačkami mé dcery, ať už někde venku nebo ve školce, se ty děti maximálně divně uculují (nebo čumí jako by jim uletěly včely) a koukají a… nic. Maminky je napomenou jen zřídkakdy, třeba když nepozdraví paní učitelku. I když často ani to ne. Vždycky si vzpomenu, jak mi jednou mamka uštědřila výchovnou lekci, když jsem nepozdravila paní, se kterou se bavila před sámoškou. Na její slova při mém příchodu k nim „A zdravit bude kdo!“ nikdy v životě nezapomenu. Dnes pozdravím i lidi, které neznám ale jsou mi nějakým způsobem milí a sympatičtí. Velmi často přidám úsměv. Líbí se mi ty zpětné reakce. Poradila mi to kamarádka. Prý: „Nikdy nevíš, s kým se můžeš dát do řeči nebo koho potkáš.“ No nevím, ale spíš abych se pak nedostala „do řečí“, hahaha.
Hotovým kouzelníkem ve zdravení je moje dcera. Ta dokáže úplné divy. Rozesměje i úplného kakabuse a dokáže zvednout náladu i tomu nejsmutnějšímu smutňákovi. Občas pozdraví někoho, koho vůbec nezná ona ani já, a to jsou pak nezapomenutelné momenty. Lidé reagují různě, ale většinou pozitivně, a to je dobře. Mnohokrát jsme se takhle dali do řeči s lidmi, kteří nás nesmírně obohatili svou přítomností a navzájem jsme si zlepšili den. Ary má takový speciální radar na lidi. A to si myslím má hodně dětí. Někdy se ale stane, že někoho odmítá zdravit. Většinou je to někdo, kdo je ve svém životě zlý a ona to vycítí. Pravidelně třeba nezdraví sousedku z přízemí, protože přesto že jí pravidelně zdravila, jednou se zapomněla a bylo jí onou osobou řečeno:“ Se nedivím, že zemřela vaše sousedka paní Z. To je kvůli tobě, protože neumíš pozdravit.“ A to je pak těžká domluva a vysvětlování…
Vrátím se ještě k mé mamce. Jednou jsem se podivila, proč ona, tak zásadová, nezdraví jednu paní. Zeptala jsem se jí: „Mami, proč tu paní nezdravíš? „Protože mi moc ublížila (až později jsem se dozvěděla, co jí ta paní udělala, a nebylo to opravdu nic hezkého). Ale ty ji zdrav, tobě nic neudělala,“ dodala.
Časem jsem zjistila, že ne každý mi na pozdrav odpoví. Hodně lidí jen kouká nebo dělá, že mě nevidí, a to jsou metr ode mě (jde o známé lidi z jedné vesnice, popř. z maloměsta kde se známe). A tak přišel čas na to, stanovit si pravidlo třikrát a dost. Je to jednoduché. Kdo mě ani potřetí nepozdraví, toho už příště nezdravím. Není to však napořád. Po čase zkusím pozdravit znovu a ta zpětná vazba je neuvěřitelná. Většinou mi ta daná osoba nečekaně odpoví.
V každém případě je skvělé, že si ještě vůbec přejeme „Dobrý den.“ Je to nejen o slušnosti nebo úctě k druhému. Pozdrav, ke kterému člověk přidá úsměv, dokáže divy…
