Jednou za čas mě proškolí kamarádi, kteří můj život dříve či později opustí. Nemám ráda kamarádství či přátelství, které si musí v čase nesouladu předkládat účty. A to účty za cokoliv i za vypitou vodu na návštěvách.
Během let jsem se naučila lidi ve svém životě zaškatulkovat a díky tomu si je pouštět více či méně k tělu. Došla jsem tedy ke třem kategoriím: známý, kamarád a přítel. Zvláštní podsekce mých přátel je tzv. TOP 5.
Nicméně jsou zde i jedinci, procházející mým životem v určitých etapách, jež mě školí nevídaným způsobem. Na paměti mám několik kdysi bývalých kamarádů a kamarádek. To, co jsem s nimi prožila jsou příběhy o zneužívání a podceňování mé dobrosrdečnosti a naivity člověka se srdcem na dlani. Moje trpělivost má své meze a naivita je velmi rychle vystřídaná drsným prozřením.
S těmito lidskými parazity jsem raz dva hotova, protože mi do života nepřinášejí nic dobrého. Jeden blízký člověk mi dokonce vyčetl, jak můžu člověka, kterého jsem znala několik let, tak snadno odstřihnout. Není to hned, je to po zralé úvaze a mnohdy to ani jinak nejde. Těm lidem dávám šanci. Někdy i víc. Ale čeho je moc, toho je časem příliš. Nejsem masochista.
Níže pár demonstrativních případů, u nichž jsem pozměnila jména.
Marie
Studovaly jsme spolu. Hned v prvním ročníku se z nás stala nerozlučná dvojka a žádná akce se bez nás neobešla. Vše jsme i dokumentovaly, protože ráda fotila. Prožily jsme spoustu nezapomenutelných zážitků, které máme zachyceny navždy. Při focení se z nás časem stal tandem, který vymýšlel neuvěřitelná témata ke zpracování a já jí občas dohodila kšeft, protože jsem věděla, že moc peněz nemá. Brala si jako amatér docela tučný honorář a cestu si kolikrát nechala proplatit též. Já jsem s ní jezdila fotit jen tak pro radost. Navíc mě bavilo vymýšlet různé kompozice a stylizovat lidi tak, že jsme kolikrát koukaly, jaký neuvěřitelný výsledek jsme nafotily.
Všechno se pokazilo ve chvíli, kdy si na tento mnou připravený komfort zvykla a mě se dotklo to, že mi nikdy nenabídla alespoň uhrazení cesty nebo obědu. Všechno jsem si platila ze svého, a ještě jí sháněla práci, aby „nějak přežila“, jak sama říkala. Jednou to došlo až do takové krajnosti, kdy pohár mé trpělivosti přetekl. Zařídila jsem jí dvě focení během jednoho dne o víkendu, při kterých si přišla na částku rovnající se měsíčnímu platu dělníka ve fabrice. Ona si naplánovala, že přijede na celý víkend pátkem počínaje. Háček byl v tom, že jsem ji měla vyzvednout mým autem a veškerý víkendový program naplánovat, zařídit a odřídit. Vybouchla jsem jako saze, protože v tom období jsem si moc peněz na brigádách nevydělala a vidina toho, jak budu všechno zařizovat a všude ji vozit, mi otevřela oči. To období bylo celkově náročnější a já někdy před víkendem onemocněla (asi nakumulovaný stres a přecházené nemoci). Vypla si zvuk u telefonu a snažila se na nic nemyslet. Druhý den jsem zjistila, že mám zmeškaný hovor. Zmohla jsem se jen na odpověď prostřednictvím smsky, kde jsem jí vysvětlila, že na focení nepřijedu, protože mi není dobře. Přiložila jsem jí kontakt na známou, která se s ní měla fotit (známé jsem vše vysvětlila a ta to pochopila a řekla mi, ať se vyležím, že ona se o tu fotografku postará). V pátek večer jsem obdržela všeříkající vyčítající smsku, kterým má dlouholetá souputnice naše přátelství ukončila a ukázala se v pravém světle.
Petr
Byli jsme nerozlučná dvojka. Znala jsem ho od narození. Jelikož byl starší, uvedl mě do společnosti a ukázal mi, jak se správně paří a kam nejen v Brně jít a nejít. Ukázal mi, co je to kultura a noční život. Bohužel měl na mě spadeno i jinak než jako kamarád i přesto, že jsme měli jasně dány své role už od začátku. On to ale nerespektoval a nehodlal se smířit s tím, že bude jen přihlížet tomu, jak já se bavím a mám i jiné kamarády. Časem začal být dotěrný a záškodničit. Byl to sběrač informací, které uměl použít v pravý čas. Za mými zády mě pomlouval a vymýšlel si o mně hotové historky, aby se vytáhl před těmi, kteří mu měli pomoci šplhat po společenském žebříčku a dostat se tam kam chtěl. Donášel hlavně těm, u kterých mi to mělo ublížit nejvíc. Nedokázal se smířit s tím, že jeho sláva "jednoho z nejlepších pařmenů" je už za zenitem a nikoho už vlastně nezajímá...Shodou náhod jsem narazila na jednu slečnu, které ublížil též, a to mnohem horším způsobem než mně. Ta mě varovala a řekla mi pár věcí, díky nimž do sebe zapadla skládanka situací, které mi předtím nedávaly logiku proč se mi dějí.
Jana
Potkaly jsme se na stáži, kde jsem nabírala praxi pro své budoucí povolání. Já jsem ji vystřídala na velmi výhodném postu, o který ona stála i nadále, ale smlouva už jí vypršela a společnost o ni zájem neměla. Tak si zařídila, že ač už to nebude ofiko, bude pro organizaci pokračovat nárazově alespoň jako fotografka na volné noze.
Lísala se dost. To mi mělo být podezřelé už od začátku. Jako správný manipulátor a parazit ze sebe od začátku udělala chudinku, která nemá na nájem, na jídlo atp. Stálou práci si ale nehledala, protože ona je především umělkyně a potřebuje mít práci tak, jak jí bude vyhovovat. Nicméně sociální dávky různého druhu pobírala bez ostychu. „Jo, Rakousko, to je jinej level. Tolik peněz bych u nás nedostala…“naznačila v jednom z našich hovorů o tom, jak se jí žije mimo rodnou vlast. Byl to šok, vidět, jak ve svých 36 letech přistupuje k životu. Po nevydařeném rakouském manželství, které mi popisovala jako přetrpěný čas, než došla k vystřízlivění, bych od ní čekala víc. Jako průvodce novým prostředím mi byla velkou oporou a za to jí patří velký dík. Vše si ale vybrala i s úroky. Nejprve to začalo nevinně. Jako stážistka jsem totiž obdržela bezplatné užívání malého bytu (místnost s postelí a koupelnou se záchodem; bez kuchyně, wifi a elektronického vybavení) a měsíční jízdenku, abych se mohla dopravovat po městě zdarma (některé pochůzky to vyžadovaly). Občas si tedy ode mě jízdenku půjčila, protože si je přece nebude pořád kupovat a načerno jezdit už se bojí. OK, když jsem jí zrovna nepotřebovala, tak jsem jí vyhověla. Problém nastal ve chvíli, kdy byla až podivně do detailu informovaná o mých pracovních aktivitách a zjistila, že tu jízdenku vlastně skoro nepotřebuji a jí by se tedy hodila víc. Zbystřila jsem, protože tohle už zavánělo průšvihem. Její návštěvy v organizaci, kam se neostýchala i dva měsíce po ukončení pracovního úvazku chodit vařit kafe a vyjídat catering (občas někdo donesl něco na zub, nebo jsme dostávali od sponzorů snídaně atp.), začaly být podezřelé…
Jednou mě vzala mezi své přátelé. Byli to buddhisté, kteří měli pravidelné setkání několikrát do týdne. Pomodlili se a poté společně pojedli. Tak, jak to bývá zvykem, přispělo se menším obnosem do kasičky. Ona zrovna peníze neměla, ale měla mě. Zaplatila jsem za nás za obě. Později mi došlo, že to vše už měla připravené dopředu. Přivést někoho, kdo za ní zaplatí a ona se pak nají na několik dní dopředu.
Nežila si zle. Bydlela v podnájmu v městském bytě a jako správná podnikavá dívka zjistila, že když si do druhé místnosti vezme podnájemnici, bude jí líp. Ona podnájemnice platila částku, která pokryla nájem za obě a chudák o tom nevěděla!
Čas míjel a já měl brzy vystřízlivět. Po pár akcích, kdy jsem jí s sebou brala mezi zahraniční umělce, abych jí zlepšila náladu a ona se bavila více než dobře, došlo k malé výměně slov: „Proč mi nepomůžeš, když víš, v jaké jsem situaci?“ vyjela na mě po neúspěšném pokusu domluvit se na práci fotografky přes jednoho umělce přítomného na akci. Nic jsem nekomentovala, ale konec našeho „přátelství“ se nezadržitelně blížil. „Hele, když teď moc tu jízdenku nepotřebuješ, nemohla bys mi ji dát a až jí budeš potřebovat, tak já ti ji zase vrátím?“ udeřila hned po pozdravu jednoho dne po vpádu do kanceláře. Má odpověď byla jasná jako obloha a slunce jehož paprsky mi celé odpoledne spalovaly záda: „Nezlob se, ale ne. Nevím, kdy ji budu potřebovat a o víkendech mám většinou program, kdy ji potřebuji.“ Slovní výměnu, která poté následovala není potřeba zveřejňovat. Nemám ráda, když si lidé řeší své problémy přes někoho, kdo za to vůbec nemůže. Hovor jsem ukončila ve chvíli, kdy mi Jana vytkla sklenici kohoutkové vody u ní v bytě při jedné z návštěv. Účty nikomu skládat nepotřebuji. Já svá přátelství nevedu jako účetnictví má dáti/dal. Jsem člověk, který je rád ve společnosti dobrých lidí bez postranních úmyslů.
