Dědova pedikúra aneb moravský masakr štípačkama a flexou

Budu Vám vyprávět příběh o tom, jak jsme dědovi dělali pedikúru. A protože jsou služby v době covidové značně omezené, museli jsme improvizovat. Běžné pomůcky v podobě pouzdra na manikúru jsme mohli rovnou zamítnout.

Náš tata (ano psáno s „a“ ne s „á“) je na vsi fenomén. Jeho auru „nedotknutelnosti“ jsme poznali s manželem na vlastní kůži. Poté, co si dost nešťastně nalomil stehenní kost nad kolenem, odmítl pohostinnost sestřiček v jedné z brněnských nemocnic se slovy „proč byste mně tu pedikúru měly dělat, když mi ju doma udělá mladá až se o mě přijede starat“.

Tak jsem sbalila sebe, děti a trpělivost do svého růžového kufříku (čeština je nádherně dvou smyslový jazyk) a nechala se manželem odvést na Moravu s potvrzením o ošetřování nemohoucího otce. Kdo jiný než já dcera a kdy jindy než teď. Hlavně jsem chtěla ulehčit práci mamce, která už to po dvou týdnech nedávala a roli „obsluhy“ náročného klienta nechala s radostí na mně. Tímto bych chtěla smeknout před všemi ošetřovatelkami/ošetřovateli v sociálních službách a podobných zařízeních, protože práce s nespolupracujícím a věčně problematickým klientem je opravdu nesnesitelná. A tím hůř, jde-li o vlastní rodinu.

No, ale k jádru věci. Má mise měla několik zdánlivě nesplnitelných úkolů. Jedním z nich byla již zmíněná pedikúra. Pojďme tedy na to…

Pomalu ale jistě kráčím směrem k předmětu doličnému a sundávám jednu a poté i druhou ponožku. Proboha!!! TO je ještě horší, než jsem čekala. Pohled, který se mi naskytl by byl oceněn minimálně Oscarem za nejlepší masky. Na pomoc mi přichází drsný drsňák - můj muž. Ten se toho nezalekne, ale tu slinu, co polkl a ohryzek, který se více než jemně zachvěl, si budu pamatovat ještě dlouho. Nachystanou manikúru můžu vyhodit do koše, protože materiál, který budeme otesávat a hníst dobrou půlhodinu (přátelsky jsme si s manželem rozdělili každý jednu nohu) chce něco odolnějšího. Prozatím si nechám připravené kleštičky, větší nůžky, které mamka používá na šití a jdu na obhlídku domu. Čím bych to mohla ještě vylepšit? Krejčovské nůžky? Brusný papír, když je nám připravený pilníček naprosto k ničemu? Nůž? Můj kamarád do deště má ale lepší nápad. Před pár dny stříhal větve stromů a zaštipoval víno. Donese tedy zahradnické nůžky. Operace může začít. Po půlhodinovém odmočení v hypermanganu nehty zdánlivě změkly.

Ten boj nemůžeme vyhrát. Nehty nedorůstají do délky nýbrž do výšky! To je nějaké divné. Jak mohou nehty vytvořit tří až pětipatrovou vrstvu? Opomenu-li vyčnívající pahýl který trčí z pravého palce, kde je dvoucentimetrová vrstva hmoty vyztužená pečlivě šlechtěnou plísní, nechápu, že ty nehty nerostou do délky…Další postřeh byl ten, že nehty nezarůstají jen u palce, ale naprosto všude. Takže si moje pedikérka může odstranit svůj honosný diplom z jakési prapodivné akademie, kde se píše, že je oprávněna k odstraňování jednoho z fenoménů pedikúry – zarostlého nehte u palce. Pche, já to dokázala u všech prstů! Jsem velmistryně v odstraňování zarostlých nehtů, cha.

Bereme si time, abychom se s mužem poradili, co s tím. On navrhuje kombinačky nebo štípačky, já jdu se svou odvahou mnohem dál. Navrhuji flexu. „Proboha ne!!! To jste se zbláznili!?!?!“ Naše uvažování bylo asi hlasitější, než jsme si mysleli. Tata to prostě už nedával. Jeho pokroucené, zežloutlé, zčernalé, plesnivé, už ne zas tak zarostlé nehty chtěly vyhlásit výhru nad lidským pokolením. To ale netušily, jaký profesionální zápasník se proti nim postavil! Já se svým sparing partnerem jsme se rozhodli to nevzdat a na konci jsme mohli vyhlásit alespoň remízu.

Ale bylo to jen tak tak…