Ciao bella, pod ze mnou na plaz

Před léty jsem jako čerstvá absolventka oboru cestovní ruch začala pracovat jako delegátka na Garganu. To, co jsem zažila za jednu sezonu, nezažije leckdy člověk za jeden život. Pojďme si tedy zavzpomínat na pár momentů...

Prásknu na sebe na rovinu, že na to, co jsem tam viděla a zažila, jsem absolutně nebyla připravená…Například sexuální turistiku jsem si pamatovala maximálně z přednášek na VOŠ se zaměřením cestovní ruch a slovo mafie jsem znala akorát z filmu Kmotr. Kolegyně, která mě měla „uvést“ do života delegátek a zaškolit v některých technických věcech jako např. jak se účtuje poznávací zájezd (protože školení v cestovce proběhlo jako v rychlovlaku = vykašlali se na nováčky, protože mazáci nechtěli ztrácet opakováním čas), mě uklidnila slovy „Neboj, já to budu dělat za nás za obě.“ Ano, dělala. Obrala mě o veškerý můj výdělek za celou sezonu. To jsem se ale dozvěděla až za rok.

Pozitivní bylo, že fungovalo spojení Brno-Gargano prostřednictvím bezva řidičů (bezva řidič = mlsnej kocour, kterého si musíš držet od těla, ale zároveň ho držet v naději, protože ho během sezony budeš potřebovat). Mamka mi tak posílala potravinové balíčky (chleba + štangle Vysočiny + instantní polévky), abych to tam nějak přežila. Bohužel až na místě jsem totiž zjistila, že výplatu dostanu až po sezoně naráz za všechny měsíce. Můj jediný výdělek, kterým bych se držela nad vodou byly tedy poznávací zájezdy a provize z toho plynoucí…mně teda neplynuly…viz info výše.

Naštěstí pro mě, naneštěstí pro mou kolegyni a její dceru, si mě oblíbila jedna italská rodina, která měla syna, jenž pracoval jako plavčík a ten si mě kupodivu oblíbil též. Díky nim jsem přežila a zhubla jen pouhých 10 kg za sezonu. Toto přátelství se nelíbilo mé kolegyni, která si myslela na plavčíka pro svou dceru. Osud je někdy nepředvídatelný…

Díky své pověsti nekonfliktní, klidné (neafektované) a přátelské osoby jsem prožila celkem pohodový čas, který když jsem zrovna nepracovala (což bylo prakticky pořád, protože má kolegyně pravidelně trpěla migrénami, nevolnostmi, otoky a vším možným dalším kvůli své obezitě a času potřebném k nahánění toho Pravého a kšefty s místní mafií), jsem vyplnila pozorováním a poznáváním italské kultury. A není Itálie jako Itálie. Já byla na jihu, a to je něco úplně jiného než na severu. To je přesně jako Praha a Ostrava. Klienti z Prahy a Ostravy byli mimochodem vždycky totálně rozpoznatelní…

Během svého pozorování jsem například zjistila, že když přijíždí nový turnus, začínají se kolem autobusu nenápadně, no spíš NÁPADNĚ, ochomýtat italští hřebci. Zatím jen zpovzdálí. Odpoledne se přichází rozloučit se svými děvčaty, které mají namířeno směr ČR a slibují si amore až za hrob. Jakmile autobus zmizí v první zatáčce, rozezní se klaksony kabrioletů a vyráží se na lov čerstvého zboží, které dorazilo tentýž den ráno. Večer na baru je živo a Češky neznalé situace věří italským bouchačům úplně všechno. Prožijí týden plný romantiky, nutella sexu, sexu na pláži (který je mimochodem zakázaný) a hlavně sexu v autě. Některé kamarádky se rády prostřídají ve stanu v kempu. Jiné mají to štěstí, že natrefily na místního playboye, který vlastní karavan jen pro sebe. Karavan stojí hned u baru, takže pokud zrovna není fotbal, tak mají štamgasti o zábavu postaráno. A dostane se opravdu na každou slečnu či paní. Italové zde nejsou moc vybíravý. Zažila jsem turnus, kdy bylo ve stanu šest slečen, které bych mohla přirovnat k ženské verzi Maxim Turbulenc a ty řádily jako divé…nebo vdané paničky, které večer odklidily děti na animační program a během té doby si „odskočily“ zavzpomínat na mládí nebo si udělat nové vzpomínky na to, co vlastně kvůli brzkému sňatku a rození dětí, nestihly. Když se blížil konec turnusu, opět tu bylo ono slibované amore až nevím kam. Nekonečně dlouhé polibky na rozloučenou před zraky všech nedočkavých klientů, vyhlížejících skoro 20hodinovou zpáteční cestu busem. A posléze opět dokola omílané fráze lámanou češtinou typu „Pod ze mnou na plaz bella“ večer na baru.

Mým úkolem byla maximální diskrétnost a pomoc v případě, že se muselo neodkladně jet na pohotovost. A to bývaly chvilky plné trapné tragikomiky…