Bydlím v Domě hrůzy

Jaké to je bydlet v jedné ze tří bytovek, které byly postaveny v 60.letech, z nichž první se jmenuje „Na Rafandě“, druhá „U Tří facek“ a já mám tu čest bydlet v „Domě hrůzy“? Dvanáct bytů = dvanáct příběhů.

Když jsem se před pár lety odstěhovala od rodičů, abych skoncovala se single životem a začala novou kapitolu svého života, netušila jsem do čeho jdu. Postupně jsem byla zasvěcována do informací, kde to vlastně žiji. Než se dostanu k „Domu hrůzy“, je třeba vysvětlivek k předchozím bytovkám. „Na Rafandě“ – to proto, že se tam věčně tzv. rafaj (štěkají po sobě a mají neshody) a „U Tří facek“ – před léty se tam dvě ženské tak vyfackovaly, že o tom vznikají legendy

Dům hrůzy

„A víš, že se domu, ve kterém bydlíš, říká Dům hrůzy?“ Tak tohle mi jednou řekla mimoděk má příbuzná. „Ne, to nevím…“, odpověděla jsem jí a snad jsem ani nechtěla pokračovat. „Hm, tak já bych ti asi měla něco o té vaší bytovce říct.“ Ach jo, tak se tomu nevyhnu.

„Před lety jsem bydlela v tom vchodě jako ty. A to už tenkrát se tam děly věci. Ten byt, ve kterém bydlíš sousedí s bytem, kde se zastřelil v obýváku chlap z nešťastné lásky.“ „No ty vole! Vždyť ten obývák sousedí přímo s mým obývákem!!!“ pomyslela jsem si.

„Vedle toho bytu bydlel chlap, kterej byl strašně manipulativní a věčně vyhrožoval partnerce, že se zabije. Jednou se o to vážně pokusil a prostřelil si hlavu tak nešťastně, že to přežil. Blbý je to, že pak začal peskovat i nás ve zbylých bytech a stal se z něho nesnesitelný despota, kterému se nesmělo odporovat.

Pod tím chlapem bydlela ženská, kterou mlátil její první chlap. Naštěstí se vdala podruhé a snad je spokojená.“ „No to nevím, vypadá to, že žádná loterie to nebude, ale aspoň ji nebije,“ doplnila jsem.

„Jo a v přízemí bydlel bývalej estébák, který na všechny donášel a nebylo radno se s ním dostat do sporu. Často jsme s ním zkusili na srazech vlastníků bytových jednotek. Vedle něho bydlel syn s otcem, a to jsme si taky vyslechli věci. To víš, jeden vdovec a druhej starej mládenec. Hele a jezdí ten syn ještě s tou ručně šitou čelenkou ustřihnutou z froté ručníku na hlavě?“ ptala se nedočkavě. „Jo a taky plive často z okna. Jednou mi málem přistál kemr přímo na hlavě.“

„No a pak tu máme ten tvůj vchod. Co ti budu povídat. V přízemí dvě manipulátorský vdovy, který se jednou pohádaly, a to bylo v baráku k nevydržení. Dokonce si každá vymínila vlastní lavičku pod břízou u bytovky. Jo, a ještě tam chodí důchodci z bytovek drbat od jara do podzimu?“ „Hmm, vysedávaj tam pořád, ale naštěstí to postupně vymírá,“ dodala jsem.

„Jedna z těch vdov je ztělesněním zlého snu. Věčně za dveřma, čekajíc, než někdo půjde, aby si ho mohla odchytnout, stěžujíc si na svou rodinu a jak je sama a jak jí všichni štvou a jak její děti umřeli (no bodejť by neumřeli, když chlastali a kouřili první ligu),“ říkám smutně, protože s ní mám jen špatné zkušenosti, neboť si prostě nenechám srát na hlavu. „Tak na tu bacha. Je strašně zákeřná,“ doplní mě a pokračuje.

„Ve druhém patře je ženská, která se dvakrát vdala za svého manžela a dneska je z ní vdova, protože ho uštvala k smrti.“ „Tak tu znám moc dobře, pravidelně v sedm ráno a večer hrozně nahlas škytá. Asi bere nějaké léky nebo co. Jinak její další fyzické pochody snad ani komentovat nebudu, protože např. odhleňovací rituály tu má každý. Jen mě udivuje, že si není schopná namazat vrzající dveře ve špajzu a na záchodě. To Ti pak přijde, že s tím člověkem bydlíš…Máme s ní docela vtipnou historku. Jednou na Vánoce dostala hrací hodiny od Vietnamců, zřejmě putovní, které nikdo nechtěl. Bohužel s nimi neuměla zacházet a nevěděla si s nimi rady. To vyhrávání každou hodinu jí vadilo tak, že hodiny dala do místnosti, kde udělala pietní místo pro svého zesnulého manžela. Bohužel se ta místnost nachází pod naší ložnicí. Po 14 probdělých nocích, kdy jsem o půlnoci poslouchala Ódu na radost, my došla trpělivost. Manžel se odhodlával dva dny, aby ji šel poprosit, ať s tím něco udělá. Ona byla naprosto bezradná a napadlo jí, že hodiny zavře do skříně…“

Naše debata pokračovala dál ve stylu:

• V každém vchodě je ženská bydlící sama a velmi často si do bytu zve nové a nové nápadníky. Jedna to měla ještě před rokem vychytané tak, že si ze soboty na neděli zvala nabíječe, který ji udělal vždycky v neděli s úderem dvanácté hodiny polední. Ta druhá si už nějaký ten pátek zve borce ve všední dny, který dorazí ve 2:22 a odchází těsně po páté ráno. Je to legrační, protože chodí do třetího patra po tmě a svítí si mobilem. Jednou takhle omylem zaklepal na naše dveře a jindy spadl ze schodů.
• Byt ve druhém patře v mém vchodu se už asi deset let pronajímá různým existencím. Já jsem zažila např. alkoholika, který žil s partnerkou s psychickými problémy, která měla brát léky, ale nebrala. To jsme si užili hotové peklo a stalo se i to, že jsme na ně museli volat policii. Navíc si u nich předávali dveře místní feťáci a podobné živly.
• A pecka na závěr přišla v podobě zjištění, že v každém druhém bytě umřel člověk s nemocí ledvin. Při tomto zjištění mi zatrnulo, protože i já jsem začala mít po dvou letech strávených ve zdejší bytovce velké problémy s ledvinami…dům hrůzy!