Škatulka, nebo názorový veletoč?

„Mysli na to, že ti při posledním soudu všechny tvé filmy promítnou,“ řekl jednou Charlie Chaplin. Neplatí to jen o filmech, platí to i o názorech, článcích, prohlášeních – což je pro blogera obzvláště příhodné. Lze si však pro poslední soud nějak připravit výhodnou pozici? Je vždy dobré být ve svých názorech konzistentní?

Škatulka

Zde si můžeme vytvořit dva opačné póly. Na jednom konci stojí autor, který se po celý život jednotně přidržuje stejné názorové linie, někdy i tak křečovitě, že nad svým postojem k určitému problému nepřemýšlí věcně, ale tak, aby byl zajedno právě s jeho názorovou linií. To lze často vidět i u našich politiků. Řekneme si, že politik (aspoň v našich podmínkách) má zde dobré alibi, ten se musí držet linie stranické. My jsme jej zvolili jako představitele nějaké strany, tedy jsme jej zavázali, aby dodržoval volební program, to, co nám „slíbil.“ Toto alibi však neobstojí, politika je kompromis a politik zkrátka všechny sliby nikdy dodržet nemůže.

Právě naopak, ona kostrbatá snaha o názorovou konzistenci působí mnohdy směšně. Myslím, že u Václava Bělohradského jsem v tomto smyslu narazil na pojem argumentace založená na identitě. Tedy na identitě předem zvolené, na škatulce, do které jsme buď dobrovolně vlezli, nebo nás do ní sice někdo šoupnul, ale my z ní odmítáme vylézt. Opakem je pak identita založená na argumentaci. To znamená, že se k problémům snažíme přistupovat věcně, nikoli podle nějaké ideologického mustru, a až pokud se naše řešení často shoduje s nějakým obecnějším, předem vytvořeným rámcem, nám bude přidělena (jinými) identita. Na tu však hledět, pokud nechceme, nemusíme.

Názorový veletoč

Jsme u druhého pólu. Pokud se přidržíme toho, že existují nějaké obecnější názorové rámce, podle kterých lze měřit, zda jsou něčí názory jednotné, můžeme u některých osob zaznamenat tzv. názorový veletoč, který bývá mnohdy terčem kritiky. Ta však není často oprávněná a veletoč je krokem správným směrem. Chceme snad požadovat názorovou konzistenci a důslednost u přesvědčeného neonacisty? U něj by byl veletoč jistě příhodný.

Nebo jiný příklad. Janu Fischerovi se občas vytýká jeho členství v komunistické straně, což jej podle kritiků může zdiskreditovat v boji o prezidentský úřad. Ke kritice se pak přihodí ještě dovětek „Jednou komunistou, navždy komunistou.“ I pokud bychom předpokládali, že Jan Fischer vstoupil do KSČ z přesvědčení (v 80. letech málo pravděpodobné), dnes jej můžeme zařadit mezi zastánce hodnot ústavní demokracie. Tento názorový veletoč se nám může zdát nedůvěryhodný, můžeme Fischera nazvat oportunistou. Není to ale lepší (pokud samozřejmě zastáváme hodnoty rovnosti a svobody), než kdyby zůstal komunistou? V každém případě je situace těch, kdo často mění stanoviska, obtížnější, protože nutnou cenou za změnu je umění ji vysvětlit. Toto umění stavím výše, než jednotu.

Označení

Pokud lpíme na jasné identitě nebo rádi reprezentujeme nějakou vlajku, můžeme se označit. Třeba za kovaného liberála. Nebo můžeme jít více do hloubky, třeba jako Daniel Bell, který se označil za socialistu v ekonomii, liberála v politice a konzervativce v kultuře. Označení nám však, i když si to neradi připouštíme, omezuje manévrovací prostor. Jakmile se veřejně zařadíme, můžeme ucítit tlak ze strany společnosti na jednotnost našich názorů s námi vyhlášenou příslušností, čímž se nebezpečně přiblížíme riziku argumentace založené na identitě. Jako nejlepší východisko bych, pro sebe jako autora (který nepíše blog poprvé, a který si již udělal malý poslední soud své středoškolské grafomanie) viděl právě ponechání volného pole působnosti bez označení, samozřejmě s nutnými „ústavními“ limity. Budiž tedy tomuto oslímu můstku k dalším článkům učiněno zadost. Dobrý večer :-)