„Není koho“ aneb k nízké volební účasti

Tak nám opět do Senátu ve 2. kole volil zhruba každý pátý/šestý (18,6%). Je to málo? Asi ano. Co to ale značí? Tak velkou naštvanost že lidi volbami opovrhují? Nebo jsme prostě tak v klidu?

„Ti, co nešli volit, ať si pak nestěžují,“ zní často z tábora uvědomělých občanů (sám to občas taky použiju). – „Svoboda projevu ale není navázaná na účast ve volbách,“ mohl by znít fundovanější jízlivější protiargument. Mnohem častěji ale slyšíme: „Není koho.“

„Není koho“ není pro pravidelné návštěvníky volebních místností pádná výmluva. Mohou vám podstrčit, že „Volby jsou občanská povinnost,“ „Kdo nevolí, volí komunisty,“ nebo „Politika se dotýká každého z nás, je dobré se na ní aspoň jednou za čas podílet.“ První a třetí argument jsou si zdánlivě podobné, pouze ten třetí je ale pádný, protože ten první se opírá pouze o jakousi zvyklost, která nás nenutí přemýšlet o tom, v čem je naše účast ve volbách přínosná. Navíc nemáme volební povinnost, právo volit znamená i právo nevolit a za to můžeme být rádi.

A to souvisí s druhým výrokem, že „Kdo nevolí, volí komunisty.“ To nemusí být pravda, a zde je výhodnější volební právo než povinnost. Kdo výrok č. 2 použije, může jej zdůvodnit tak, že KSČM má nejvíce disciplinované voliče. To jistě ano, voličská základna komunistů je stabilní. Jenže jak by volby při volební povinnosti dopadly, se neví. Lze totiž předpokládat, že k volbám nejdou lidé, kteří se o politiku nezajímají. Nemusí tedy příliš rozeznat rozdíl mezi ostatními stranami, které při aktuální naštvanosti budou považovat za jednu pakáž. To se může u střední a starší generace smísit s faktem, že člověk z hlavy rychleji vymazává špatné vzpomínky než to dobré, a výsledek je na světě. „Nemám koho, ale musím, tak to vhodím třeba komunistům.“

„Není koho,“ můžeme přijmout i z následujícího důvodu. Představme si potenciální voliče jako potenciální fotbalové fanoušky a politické strany (či v případě senátních voleb jejich jednotlivé kandidáty) jako fotbalové kluby. Neuvažujme ty, kteří tvrdí, že se o fotbal nezajímají (zde je rozdíl, který prozatím pominu, že politika se na rozdíl od fotbalu dotýká každého). Neuvažujme ani skalní příznivce konkrétního týmu. Zaměřme se na ty, kteří se na fotbal rádi občas kouknou, ale nemají svůj oblíbený tým.

Potenciálnímu fandovi se třeba zamlouvá útočný, kombinační fotbal, preferuje přihrávky nakrátko ve středu hřiště místo nakopávaných balonů a centrů. V naši lize ale nikdo takovou herní strategii nenabízí, k vidění je spíše prešovský beton nebo hra na jednoho vysokého útočníka. Toto potenciálního nepřesvědčí k tomu, aby se na fotbal mrknul častěji popřípadě, začal nějakému týmu fandit a šel jej podpořit. Jistě, může zde být tým, který je mu bližší než ostatní, ale pořád je to tak málo, že mu to za podporu nestojí. Nebo takový tým existovat může, ale třeba jen ve 2. lize, bez nároku na nějaký výraznější úspěch. Proto si náš fanda řekne, že jeho podpora tomuto týmu by se stejně neprojevila a byla by to ztráta jeho fanouškovského hlasu. V zásadě tedy nemá komu fandit, tak nefandí.

Stále jsme se ještě nevypořádali se třetím výrokem: „Politika se dotýká každého z nás, je dobré se na ní jednou za čas podílet...,“ můžeme dodat „...a spolurozhodnout o osudu svém a naší země.“ Na první pohled tomu nejde nic vytknout, případný protiargument „Můj hlas stejně nic nezmůže,“ je při rovné váze všech hlasů prostě hloupý. Vzít v úvahu ale lze ten, že: „Politika se mě dotýká, ale je pro mě složité se v ní orientovat, tak nevolím, protože do čeho úplně nevidím, na to raději nesahám.“

 Jít volit je na zodpovědnosti každého z nás a i odůvodněná nevolba může být zodpovědná. Politika není jednoduchá záležitost ani pro voliče, navíc když volit podle programu není při nesplnitelnosti předvolebních slibů úplně nejsprávnější vodítko. Občas se nízká volební účast interpretuje jako nesouhlas s politickou kulturou napříč politickým spektrem, tedy s jakýmsi napětím ve společnosti. To je pravda, ale především u voleb do Sněmovny (které jsou přeci jen trochu důležitější). I u těch, ale u senátních zvlášť je to ale třeba kombinovat s druhou stránkou.

Lidé si jistě uvědomují, že jinou možnost rozhodovat než ve volbách, vesměs nemají. Proto, kdyby cítili nutnou změnu nebo chtěli odvrátit hrozící nebezpečí, volit by šli. Dnes je ale naštvanost spojená s relativním klidem. Sice „Není koho,“ ale ještě mě to tak nepálí. Svou zodpovědnost si uvědomuju, ale volit nejdu, protože jsem ještě docela v klidu.