Když Andrej Babiš nechce být jako politik...

...ať se ním raději nestane. Takto nejjednodušeji lze vystihnout kritiku ze všech stran politického spektra vůči antipolitice definované štěpením spokojenost/nespokojenost. Například kritika hnutí ANO 2011 z pera Václava Bělohradského je zaměřena proti slovníku Andreje Babiše a jeho sympatizantů, kteří chtějí do politiky zavést „makání“. Viz slogan ANO: „Nejsme jako politici. Makáme.“

Z tohoto podání jde vyčíst, že makání je jakýmsi opakem politiky, která se dá nahradit efektivní prací. „Problémem není makání,“ píše Bělohradský, „ale jaké cíle tím ‚makáním‘ chceme realizovat, a o tom lze rozhodnout jen politicky.“

Použijeme-li termín Hannah Arendtové, tak podstatou politiky je především Jednání. Poslanec, který pouze „maká“, nebude nikdy dobrým koaličním partnerem. Makání vidím jako činnost, kterou jedinec dělá za dosažením cíle, jímž je volební program, nehledě na okolí. Jakýkoli kompromis s koaličními partnery se tak stane kaňkou, snížením procent z čtyřletého plánu, nižší maximalizací „firemního“ zisku. Takové chování by mohlo jít naopak proti Babišovým slibům o nastartování ekonomiky, protože by brzdilo dohodu uvnitř vlády, která bude při současné rozdrobenosti politických stran možná velmi nesourodě koaliční.

Pokud se vrátíme do starého Řecka, tak tam člověk, který makal, měl přístup do politiky zapovězen. Ten, kdo makal, tedy zpravidla otrok, nebyl nezávislý, makal vždy pro někoho. Naopak nezávislými byli ti „nemakačenkové“, kteří těžili z otrocké práce, a kteří měli prostor pro jednání. Pokud tedy Andrej Babiš tvrdí, že bude makat, musíme se ptát – pro koho? Pro všechny občany? To je málo pravděpodobné, jelikož to jde proti „makající“ logice, která velí nečinit kompromisy, navíc v dnešní době, kdy zákony upravují do detailu většinu společenských institutů, ani dobrý kompromis neuspokojí všechny. V ideálním případě snad pro všechny své voliče, nicméně i to je v koalici složité. Navíc konkrétně u Babiše je zde stále hlodák pochybnosti makání ve prospěch konkrétních podnikatelských zájmů.

V antické polis by člověk s majetkem Andreje Babiše jako jeden z nejmajetnějších občanů jistě patřil mezi přední účastníky politických Jednání. Nicméně je rozdíl mezi athénským aristokratem, pro kterého je politická činnost jako náplň veřejného života pravidlem a současným velkopodnikatelem, který byl (nutno uznat) asi celý život zvyklý opravdu makat, čili činit nepoliticky. Pokud ale při přechodu od podnikání k politice není schopen jednání a makání rozlišit a vnáší makání do politiky, dělá chybu.

K tomu je na závěr přiléhavá věta, kterou Karel Hvížďala v jednom eseji cituje bývalého soudce německého ústavního soudu Uda Di Fabia: „Kde se do hospodářství pletou politici, daří se mu vždycky špatně. Proto říkám, že podnikatelé rozumí politice jako politici rentabilnímu hospodaření, to znamená vůbec ne.“