Nová finta podvodníků u marketů.

Ač jsem člověk poměrně obezřetný a dokonce jsem napsal pár blogů k podobnému tématu, realita dnešního dne mě dohonila. Nechal jsem se nachytat.

Byl jsem poněkud v šoku, když jsem zastavil auto před marketem na obrovském, napůl zaplněném parkovišti. Jen jsem otevřel dveře, už u mě stál. Mile se usmíval a strkal mi pod nos takovou tu tuhou podložku s nějakým papírem na něm a do ruky mi cpal tužku.

V hlavě mi ještě běžel seznam věcí co mám nakoupit, protože jako již klasicky jsem si papírek, kde bylo vše sepsáno zapomněl doma a najednou jsem mu koukal do tváře. Pomalu jsem stočil pohled na podložku, kterou mi přidržoval před očima.

Nové centrum pro hluchoněmé .... podporuji výstavbu ... moře různých organizací co to zaštituje ... kolonky podpis, PSČ místa pobytu a kraj papíru zrovna pod prsty toho mile se usmívajícího človíčka. Přede mnou asi pět podpisů s PSČ. Šok odezněl, pochopil jsem proč nic neříká a jen se usmívá.

Nu což, občas dobrý skutek udělám a proč bych podpisem nepodpořil nějaké centrum pro hluchoněmé - blesklo mi hlavou. Měl jsem kamaráda, jehož oba rodiče byli hluchoněmí a vím, že to tihle lidé lehké nemají.

Trochu uklidněně jsem vzal propisku, načrtl parafu, vedle dopsal PSČ. Poté mládenec uvolnil kraj papíru a objevila se poslední kolonka DAR. Ve všech řádcích nade mnou se skvěly sumy 200,- 500,- nejméně 100,-Kč. 

Šok opět rozhodil mé myšlení. Zoufale jsem se rozhlédl kolem a spatřil jiného mladíka s podložkou, jak stojí u dalšího auta a usmívá se na paní co zrovna vystoupila. Byl jsem lapen do pasti. Něco jsem podepsal a teď bych měl couvnout? Jako ve snu jsem sáhl do kapsy a z peněženky podal mladíkovi stokorunu.

Hřejivě se usmál, vytrhl mi podložku i peníze a utíkal k dalšímu autu co zrovna zastavovalo. Vystoupil z něj nějaký děda, který si mladíka nevšímal, odstrčil jeho nataženou ruku a kráčel do marketu.

Ach jo, blesklo mi hlavou, ty se tu asertivitu nikdy nenaučíš a odkráčel jsem za ním.

Na cestě mezi pečivem a papírovými kapesníčky mi proběhla hlavou zákeřná myšlenka. 

"Ty jsi mu dal stovku a on ti nedal ani potvrzení" šeptal tichý hlásek, "co nějaká zapečetěná kasička, he?" pokračoval "a nikdy tyhle akce neprobíhají mezi auty, ale žadatelé stojí u vchodu do marketu" dodal zlomyslně.

Zamyslel jsem se. No je pravda, oni ti mládenci byli takoví víc opálení...., jenže nemoc, či poškození si nevybírá.

Když si proberu, co jsem všechno viděl, když 2x ročně děláme s kapelou koncert pro postižené z Kociánky, tak mě to nejprve nijak nepřekvapilo, jenže...

On se ten mladík ani nelegitimoval, on mi jen pod nos strčil kus papíru a já jak vůl na to skočil a vyplázl peníze.

Malá naděje mi zůstala. Hned venku za ním zajdu a požádám ho o nějaký průkaz, či identifikaci - zařekl jsem se.

Rychle jsem zaplatil a vyběhl ven před market. Prošel jsem všech 6 dvojřad zaparkovaných aut.

Po mladících se slehla zem.

A tak jsem si za 100,-Kč odnesl ve svých 51 letech dva poznatky.

1. Buďte vždy připraveni, že se Vás někdo, kdekoliv - byť s úsměvem - a to i v nejméně očekávané chvíli pokusí okrást.

2. S tou naší nejstarší generací to není tak zlé... Ten starý pán od vedlejšího auta ho s naprostým klidem ignoroval. Nebo byl už možná poučen z nějaké prodejní akce :).

A tak si nakonec říkám, že za 100,-Kč to byla ještě levná škola života.

No jo no, člověk se holt učí pořád ....

přeji krásný den