Překvapuje mě, jak i někteří naši nejvíce fundovaní odborníci na zahraniční dění hodnotí současné události za našimi hranicemi přes prizma začínajícího 21. století na Západě, a nejsou tak schopni postihnout příčiny a souvislosti v plné své složitosti. V následujících čtyřech blozích se pokusím tyto aspekty rozebrat.
Kulatý stůl na téma Ukrajiny
V úterý 3. listopadu se na půdě Senátu uskutečnil kulatý stůl „Evropská politika a důsledky ukrajinské krize“, jehož se zúčastnili popřední odborníci na zahraniční politiku v České republice, nevyjímaje zástupce ministerstva zahraničí, parlamentu, armády, rozvědky, obranného průmyslu a nevládní neziskové sféry. Jako vždy, když diskutujeme o Ukrajině, největší diskuse nastala mezi dvěma názorovými póly: prvním, který akcentuje neoprávněnost ruské vojenské agrese na Ukrajině a druhým, jenž zdůrazňuje neakceptovatelný nátlak Evropské unie na ukrajinské politiky.
Ten první pól u kulatého stolu reprezentoval doktor Petr Drulák, významný politolog, bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů a současný první náměstek ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Drulák a jeho názoroví souputníci vidí začátek současné krize na Ukrajině v protiprávním připojení Krymu k Rusku, které začalo 27. února 2014 obsazením krymského parlamentu neoznačenými příslušníky ruských ozbrojených sil. Tvrdí, že tím došlo k narušení územní celistvosti suverénní země – Ukrajiny. Opírají se o závaznost 3. a 4. zásady z Prvního koše Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), jmenovitě zásadu neporušitelnosti hranic a zásadu územní celistvosti států.
Druhý názorový pól představoval u kulatého stolu významný bezpečnostní analytik a bývalý náčelník vojenské rozvědky generál Andor Šándor. On a zastánci podobných názorů tvrdí, že začátkem současné krize bylo nedodržení dohody mezi exprezidentem Janukovyčem a ministry zahraničí Polska, Německa a Francie ze strany Evropské unie a demonstrantů, jehož důsledkem byl státní převrat dne 22. února 2014. Opírají se o vysokou míru legitimity prezidenta Janukovyče z voleb v roce 2012, v nichž získal 49% hlasů (proti 45% hlasů poražené kandidátky) a o závaznost politické dohody z 21. února 2014 mezi prezidentem Janukovyčem, ministry zahraničí Polska, Německa a Francie a ombudsmanem Ruska.
Bohužel, nenarušitelnost územní celistvosti, anexe části území sousedního státu, dva roky stará legitimita z voleb, dodržování politických dohod nebo státní převrat jsou koncepty, které jsou v současném vývoji na Ukrajině použitelné jen v omezené míře. Dovolím si tvrdit, že jak Petr Drulák, tak Andor Šándor se v hodnocení příčin současné ukrajinské krize mýlí, protože používají koncepty, které jsou použitelné pouze pro území Západu začátkem 21. století. Avšak Ukrajina (zatím) na Západ rozhodně nepatří a procesy tam probíhající nelze hodnotit západní optikou. Tvrdím, že za začátek současné krize na Ukrajině je třeba považovat vznik nezávislé Ukrajiny v prosinci 1991.
Na frontové linii na východní Ukrajině dnes probíhají paralelně dva významné dějinné procesy. Jedním je ukrajinská národní revoluce a druhým transformace ruského impéria na národní stát. Když se podíváme na podobné dějinné události na Západě, dostaneme se o několik desetiletí do minulosti. Na jedné straně, ukrajinskou národní revoluci lze srovnávat s vývojem v letech 1848-71 v Německu a Itálii, případně s národními revolucemi v letech 1810-21 v Latinské Americe. Na straně druhé, ruskou transformaci z impéria na národní stát lze srovnávat s transformací Francie, Velké Británie, Nizozemska a Belgie v letech 1947-60 nebo Portugalska v letech 1974-75. V obou dvou případech se jedná o proces, který má již Západ dávno za sebou. I když se dnes na Ukrajině používají politické a vojenské technologie začátku 21. století, tamní společensko-politický vývoj nelze hodnotit optikou začátku 21. století na Západě.
Stát bez národa
Co se týče ukrajinské národní revoluce, jedná se dnes o vytváření ukrajinského politického národa, resp. národního státu. Ukrajina jako samostatný stát vznikla již v prosinci 1991. Dokonce i území Ukrajiny jako členského státu Sovětského svazu v letech 1922-91 (a členského státu OSN v letech 1945-91) se od území dnešní Ukrajiny lišilo pouze v několika západních guberniích a v případě Krymu. Lze tedy tvrdit, že již více než 90 let disponuje ukrajinský stát stabilním územím, alespoň ve střední a východní části země. Až do roku 1991 však lze mluvit pouze o částečně rozvinutém ukrajinském politickém národě a Ukrajina byla součástí jakéhosi většího, ne-etnického sovětského politického národa. Jinými slovy, Ukrajina se v prosinci 1991 stala nezávislou zemí bez završení vzniku politického národa, součástí jakéhosi východoevropského politického vakua Bělorusko-Ukrajina-Moldávie. V tomto se podstatně liší od Gruzie nebo Arménie.
Před revolucemi v roce 1917 tvořila dnešní střední Ukrajina generální gubernii Malorusko (historický název pro Ukrajinu), jejíž částí byly gubernie Kyjevská, Podolská, Volyňská, Černigovská a Poltavská. Koncem roku 1917 se tu vytvořila Ukrajinská lidová republika pod vedením protibolševických levicových sil. Naopak gubernie dnešní jihovýchodní Ukrajiny, historicky nazývány Novorusko, vznikly na území tatarských států a kozácké Záporožské Siče. Před revolucemi 1917 tvořily integrální součást Ruské říše a po bolševické revoluci se tu vytvořily tři státní útvary: Ukrajinská sovětská republika (na území Charkovské gubernie), Doněcko-Krivorožská sovětská republika (na území Jekaterinoslavské/Dněpropetrovské gubernie) a Oděská sovětská republika (na území Chersonské gubernie). Tyto bolševické státní útvary však byly Leninovou vládou formálně sjednoceny do Ukrajinské sovětské republiky již v květnu 1918 a od té doby jihovýchodní území sdílejí vývoj se zbytkem Ukrajiny.
Územní expanze ukrajinské národní revoluce
I když Ukrajina již po více než 90 let disponuje stabilním územím ve své střední a východní části, územní expanze ukrajinského politického národa postupovala od roku 1991 jen po malých krocích. Slušným indikátorem této expanze jsou výsledky referend a voleb v letech 1991-2014. Výjimkou jsou pouze referendum o nezávislosti Ukrajiny v prosinci 1991 a prezidentské volby v květnu 2014, kdy zavládl konsensus mezi voliči na celém území Ukrajiny.
V Gorbačovově referendu o zachování Sovětského svazu v březnu 1991 hlasovali za rozpad SSSR pouze voliči třech oblastí Halyče – Lvivské, Ivanofrankivské a Ternopilské. Právě tyto tři oblasti hlasovaly v prezidentských volbách v prosinci 1991 za nacionalistického kandidáta Vjačeslava Čornovila, zatímco zbývajících 22 oblastí hlasovalo za postkomunistu Leonida Kravčuka.
V prvních letech nezávislosti došlo k expanzi ukrajinského nacionalismu na východ a v prezidentských volbách 1994 již za novopečeného nacionalistu Kravčuka hlasovaly nejen tři oblasti Halyče, ale i tři oblasti Volyně, dvě oblasti Podolí, dále Bukovina, Zakarpatská oblast a dokonce na řece Dněpru Kyjevská a Čerkasská oblast, zatímco zbývajících již jen 13 oblastí hlasovalo za postsovětského kandidáta Leonida Kučmu. V parlamentních volbách 1998 ovšem došlo k určité redukci, když Čornovilova nacionalistická strana Ruch zvítězila pouze v bývalé polské části Ukrajiny – ve třech oblastech Halyče a dvou západních oblastech Volyně, zatímco ve zbývajících 20 oblastech zvítězili komunisté, socialisté a jiné národně „nevykrystalizované“ síly. Návrat k situaci z roku 1994 nastal v čase parlamentních voleb 2002, a to v teritoriálním rozložení sil mezi nacionalistickým Blokem Viktora Juščenka a komunistickou stranou Petro Symonenka.
K další územní expanzi ukrajinského politického národa došlo v době Oranžové revoluce – ve volbách 2004 se již území nacionalistického kandidáta Viktora Juščenka rozrostlo o další čtyři středoukrajinské oblasti: Černigovskou, Poltavskou, Sumskou a Kirovohradskou, zatímco za kandidáta „jihovýchodu“ hlasovalo pouze 9 oblastí. Toto rozdělení se opakovalo i v parlamentních volbách v letech 2006, 2007 a 2010 mezi nacionalistickými stranami Julie Tymošenko, Viktora Juščenka a Vitalyje Klyčka na jedné straně a Strany regionů Viktora Janukovyče na straně druhé, jakož i v prezidentských volbách 2010 mezi Julií Tymošenko a Viktorem Janukovyčem.
Proto se rozdělení 16:9 vžilo na různých propagandistických mapách jako „trvalé národnostní rozdělení Ukrajiny“ a Ukrajina se začala vyhlašovat za umělý stát, od kterého by se mělo 9 oblastí jihu a východu oddělit. Aby se tomuto rozdělení vdechl znak historické autentičnosti, stala se vlajka efemérní, pouze několikatýdenní Doněcko-Krivorožské sovětské republiky z roku 1918 – černo-modro-rudá trikolóra – i vlajkou dnešní separatistické Doněcké lidové republiky. Vlajka separatistické Luganské lidové republiky je zase jakýmsi křížencem této trikolóry s trikolórou Ruské federace.
Volby v roce 2014 však ukázaly, že toto rozdělení bylo jen dočasné a trvalo pouze 10 let. I když pomineme fakt, že v prezidentských volbách v květnu 2014 zvítězil ve všech oblastech s výjimkou odtrženého Krymu nacionalistický kandidát Petro Porošenko, kandidáti anti-Majdanu Sergej Tihipko a Michail Dobkin byli již v polovině Chersonské a Mykolajivské oblasti a v částech Oděské a Dnipropetrovské oblasti dokonce poraženi i v pořadí druhou nacionalistkou Julií Tymošenko.
Zatím poslední politicko-územní expanzí ukrajinského nacionalismu byly parlamentní volby v říjnu 2014. Nejenom že nacionalistický Blok Petra Porošenka zvítězil ve třech oblastech tzv. Novoruska – v Oděské, Chersonské a Mykolajivské, zatímco proruský Opoziční blok Jurije Bojka dokázal již zvítězit pouze ve zbývajících pěti oblastech (na anektovaném Krymu se volby nekonaly). Navíc v Dnipropetrovské a Záporožské oblasti nezískal vítězný Opoziční blok ani čtvrtinu odevzdaných hlasů a nacionalistický Blok Petra Porošenka tam skončil v těsném závěsu za ním.
Tak se nám ukrajinský politický národ, který začínal v roce 1991 ve třech oblastech, postupně rozrostl na 21 oblastí Ukrajiny, zatímco „Novorusko“ v politickém smyslu slova se smrsklo z původně 22 oblastí na pouhé čtyři: anektovaný Krym, separatisty částečně ovládanou Doněckou a Luganskou oblast a na jádro bolševické Ukrajiny z let 1918-1935 – Charkovskou oblast.
