Rozhodnutí amerického prezidenta Trumpa stáhnout své vojáky ze Sýrie je nejen dalším projevem jeho nepředvídatelné zahraniční politiky, ale je projevem sprosté zrady.
Zrady vůči Kurdům, jimž bychom měli děkovat za jejich lví podíl na porážce Islámského státu a kteří budou po stažení čelit smrtelné hrozbě od Turecka. Zrady vůči křesťanským Asyřanům, jejichž zájmy již sto let velmoci přehlížejí. A zrady vůči nám Evropanům, protože můžeme čelit další uprchlické vlně kvůli špatné politice velmocí.
Lví podíl na porážce ISIL
Krátce po vypuknutí občanské války v Sýrii ovládly kurdské milice mnohá území obývaná Kurdy na severu země a vytvořily tam relativně stabilní a neutrální prostředí, kde mezi sebou nebojovaly syrský režim a opozice. Společně s asyrskými milicemi ochránily před Islámským státem první a třetí největší město syrského Kurdistánu, Hasaka a Kobani.
Později měli Kurdové lví podíl na porážce Islámského státu. V době, kdy ještě syrská vláda nejevila žádné větší úsilí bojovat proti Islámskému státu, Kurdové obsadili jeho hlavní město Rakka. Později dobyli všechna jeho území v Sýrii východně od řeky Eufrat. Podobně iráčtí Kurdové: když se v létě 2014 zhroutil irácký stát, byli to Kurdové, jež se octli osamoceni, čelili tváří v tvář Islámskému státu, bránili nejen kurdská, ale i asyrská a jezidská území a poskytli azyl statisícům Arabů, Turkomanů, Asyřanů a Jezidů.
Ostrov stability a demokracie
Protože Turecko neprojevilo jasnou snahu o porážku Islámského státu, byli to právě syrští Kurdové, kdo poskytl své území na vybudování amerických vojenských základen. Kurdové, a to syrští i iráčtí, se stali ostrovem stability v regionu. V době, kdy turecký prezident Erdogan upevňuje autoritativní režim s islamistickými prvky, stali se Kurdové a Asyřané ostrovem demokracie a sekularismu na Blízkém Východě.
Dnes málokdo zpochybňuje celistvost Turecka nebo Íránu. Tyto mocnosti, společně s Egyptem, Marokem, Pákistánem a Izraelem tvoří dnes úhelné kameny jakékoliv architektury na Velkém Blízkém Východě. Proto je samozřejmě nemyslitelná podpora kurdských separatistů v Turecku nebo v Íránu. Jakožto mocnosti, mají Turecko a Írán také právo na své vlastní sféry vlivu. Ať už je to v arabském světě, ve střední Asii včetně Afghánistánu, nebo na Kavkaze. Podpora Kurdů a Asyřanů v Sýrii a Iráku ale není v rozporu s tímto postojem.
Zrada, zrada, zrada...
Jak víme, drtivá většina Kurdů žije od první světové války rozdělena mezi čtyři země: Turecko, Írán, Irák a Sýrii. Hned po první světové válce začali turecký prezident Mustafa Kemal Atarürk (předseda parlamentu 1920-23, první prezident 1923-38) i íránský císař Rezá Šáh (diktátor 1921-25, císař 1925-41) uplatňovat vůči Kurdům tvrdou asimilační politiku.
Po získání své nezávislosti se přidaly i dva arabské státy – Irák a Sýrie. V žádné ze čtyř zemí se nesměl používat kurdský jazyk ve školách ani v úřadech, v Sýrii jim bylo dokonce odepíráno občanství, v Turecku bylo zakázáno používat pojmenování Kurd, ve všech čtyřech zemích státní moc vraždila nejen kurdské politické předáky, ale i civilní obyvatelstvo včetně nevinných žen, dětí a starců.
Velmoci jim od roku 1918 slibovaly autonomii nebo nezávislost, ale jedinou stabilnější autonomii dostali iráčtí Kurdové v roce 2004, ani to ne na všech kurdských územích Iráku. Za posledních sto let je mnohokrát zradili Britové, Francouzi, Rusové, Američané, Japonci i Italové. Teď stojí na prahu další zrady.
Červená linie
Syrský a irácký Kurdistán, jakožto ostrov stability a demokracie v regionu, musí být pro Turecko červenou linií, za kterou nelze jít. Je třeba říct nahlas, že Turkové nemají právo kontrolovat irácký ani syrský Kurdistán. Svými krvavými represemi proti Kurdům v Turecku v letech 1925, 1930, 1938 a 1984-2013 a proti Asyřanům v letech 1915 a 1918, Turecko dokázalo, že se nesmí zmocnit "arabského" Kurdistánu v Sýrii a Iráku.
Není možné se smířit se stažením amerických vojsk ze syrského Kurdistánu a nechat tak Kurdy a Asyřany na pospas velkotureckého šovinismu nebo Asadova fašistického režimu podporovaného ruským imperialismem. Samozřejmě, cílem musí být historické smíření Turecka s Kurdy a Asyřany, ale toho nelze dosáhnout tureckou vojenskou okupací.
Když USA nejsou ochotny zaručit jejich bezpečnost, měly by to udělat evropské státy pod vůdcovstvím Francie a Německa.
Závěrem
Češi patří mezi národy, jež podobně jako Kurdové a Asyřané, získaly po první světové válce a rozpadu mnohonárodnostních říší příslib národní nezávislosti. Češi, ale i Slováci, Poláci, Srbové, Chorvaté, Slovinci, Maďaři, Finové, Estonci, Litevci, Lotyši nebo Albánci skutečně svou národní nezávislost získali, i když mnozí jen na dvě desetiletí. Další národy, které tento příslib po první světové válce dostaly – Arméni, Gruzíni, Ukrajinci nebo Ázerbájdžánci, svou národní svébytnost získaly alespoň o sedmdesát let později.
Kurdové a Asyřané ale patří mezi hrstku národů, u nichž zůstalo i po sto letech jen u slibů. Proto je naší povinností coby malých národů ze všech sil podpořit Kurdy a Asyřany proti šílené politice amerického prezidenta Trumpa a tureckého prezidenta Erdogana.
