Současná diskuse o uprchlících se soustředí převážně na kvóty a na spor mezi německou kancléřkou na jedné straně a politiky Visegrádské skupiny na straně druhé. Je ale třeba hledat příčiny této krize.
V tomto článku se věnuji šesti příčinám. První je neschopnost mezinárodního společenství pod vedením USA proměnit své vítězné války na Středním Východě na úspěšná politická řešení. Druhou je neochota mezinárodního společenství respektovat politické ambice jednotlivých etnických skupin. Třetí jsou diktatury a totalitní režimy. Čtvrtou analyzovanou příčinou je geopolitická agresivita zemí, které se snaží stát se novými mocnostmi. Pátou je obrácená stránka působení mírotvůrců z řad vládních agentur a nevládních organizací v postkonfliktním prostředí. A napokon šestou je podbízení se sociálních systémů západoevropských zemí.
Příčina 1: vítězná, ale prohraná válka
Mezi nejvýznamnější příčiny současné uprchlícké krize patří občanské války, zejména v Sýrii a Iráku, Afghánistánu, Somálsku a částech Súdánu. Není to však pouze samotná válka. V Afghánistánu a Iráku je významnou příčinou neexistence politického řešení po vítězné válce USA s totalitními režimy Tálibánu a Saddáma Husajna. S tím souvisí chybná tzv. domestifikace konfliktu, kdy byly vycvičeny a vyzbrojeny armády rozpadlých zemí bez toho, aby politické řešení poskytlo vojákům důvod obrany země – vlastenectví. To způsobilo kolaps armád v Afghánistánu a Iráku a získání zbraní a vycvičeného personálu totalitní opozicí – Islámským státem a Tálibánem.
Patří sem i nedůslednost mezinárodního společenství v prosazování dohodnutého politického řešení, zejména v Súdánu. Černošským obyvatelům čtyř súdánských regionů – Dárfúr, Modrý Nil, Nubské vrchy/Jižní Kordofán a Východní Súdán – byla přislíbena autonomie a případná možnost sblížit se s Jižním Súdánem. Mezinárodní společenství na tyto dohody rezignovalo a umožnilo arabskému vojenskému režimu v Súdánu obnovit rasovou válku proti obyvatelům těchto regionů.
Příčina 2: hluboké etnické rozdělení nefunkčních států a neochota mezinárodního společenství to akceptovat
Některé z těchto občanských válek jsou vedeny výrazně po etnických liniích a za desetiletí válek se vybudovala výrazná mezietnická nenávist. Neochota mezinárodního společenství pod vedením USA rozdělit nefunkční země jako Afghánistán, Irák a Sýrie na národní státy přispívá k tomu, že se tu etablují „vládnoucí“ etnika, jejichž klientelistické sítě způsobují útlak pro „opoziční“ etnika (arabští Šíité vs. Sunnité v Iráku, Paštuni vs. Tádžikové v Afghánistánu). Etnicky vyprofilovaná totalitní opozice – sunnitský Islámský stát a paštunský Tálibán – tak získávají možnost metastázovat i do dosud bezpečných regionů těchto zemí.
Dnes, v době frontální ofenzivy etnického nacionalismu ve Třetím světě, vede tlak mezinárodního společenství na potírání přenosu etnických vazeb do mocenské politiky a neochota organizace územně-správních jednotek po etnických liniích k dualitě „vládních“ vs. „opozičních“ etnik, a tím k ohrožení národní jednoty, jako v Jižním Súdánu (Dinkové vs. Nuerové vs. Ekvatoriánci). Jinde vede potírání etnických územně-správních jednotek k narušení ostrůvků stability (Kurdistán v Iráku a Sýrii, Somaliland a Puntland v Somálsku). Nebezpečná je situace, mají-li některá „opoziční“ etnika převahu ve vojenství (Tádžikové v Afghánistánu, arabští Sunnité v Iráku, Nuerové v Jižním Súdánu).
V některých afrických zemích je etnické rozdělení komplikováno rozlehlostí těchto zemí (Súdán, Mali), vnitrozemským charakterem způsobujícím nedostatečný přístup na světové trhy (DR Kongo), jakož i hlubokou rasovou (Súdán, Mali) nebo náboženskou (Čad, Pobřeží Slonoviny, Nigérie, Eritrea) polarizací.
Ukazuje se, že i rozdělenost etnika mezi několik zemí a jejich marginalizace jako důsledek tohoto rozdělení vede k frustraci, jež poskytuje podhoubí pro vznik extrémismu (Islámský stát a arabští Sunnité rozděleni mezi Irák a Sýrii; Boko Haram a Kanuriové rozděleni mezi Nigérii, Čad, Niger a Kamerun; al-Kajda v islámském Maghrebu a Tuaregové rozděleni mezi Mali, Niger, Libyi a Alžírsko; novou hrozbou se stává Strana kurdských pracujících vs. Kurdové rozděleni mezi Irák, Sýrii, Turecko a Írán).
Příčina 3: diktatury a totalitní režimy
Mnozí odpůrci Arabského jara lžou, když tvrdí, že současná krize vznikla kvůli evropské podpoře svržení arabských diktatur – kdybychom nepomohli svrhnout Kaddáfího nebo Saddáma Husajna, dnes by žádná uprchlická krize nebyla. Už se zapomnělo, jakou uprchlickou smršť způsobila Saddámova porážka kurdského povstání v roce 1991 nebo Bašírovo potlačení černošského povstání v Dárfúru v roce 2004? Právě naopak, diktatury patří mezi hlavní příčiny uprchlictví ve světě.
Důkazem je i to, že mezi imigranty z afrických zemí jednoznačně vedou uprchlíci z Eritreje. Eritrea je v současnosti zřejmě nejtvrdší ze všech diktatur v Africe a jediným totalitním režimem na africkém kontinentu.
Mezi země s největším podílem imigrantů do Evropy patří i Súdán – tvrdá vojenská diktatura. V Sýrii tamní fašizoidní režim neváhá bombardovat celá sídliště nebo města, aby systematicky likvidoval civilní obyvatelstvo podporující opozici. Je to nejhorší hyenizmus, jenž dnes nemá obdobu dokonce ani v saúdském bombardování Jemenu. Mezi země s nejpočetnějším zastoupením patří i diktatury v Íránu a Gambii.
Značný podíl na uprchlické krizi mají islámistické totalitní režimy ovládající části zkolabovaných zemí. Od Tálibánu v Afghánistánu přes al-Šabáb v Somálsku, Boko Haram v pohraničí mezi Nigérií, Nigerem, Čadem a Kamerunem až po Islámský stát v Sýrii, Iráku a Libyi.
Je třeba také zmínit země, které se jako diktatury chovají zejména vůči svým vybraným menšinám, i když navenek nemusí být diktaturami. To je případ Srí Lanky ve vztahu k Tamilům, Súdánu ve vztahu k Dárfúrcům a dalším Černochům, nebo Turecka a Íránu ke Kurdům. V těchto případech pak dochází k vlnám emigrace utlačovaných menšin.
A lidé utíkají z těchto diktátorských režimů nikoli proto, že by nějak zvlášť toužili po demokracii. Je to proto, že lidé touží po svobodě před fyzickým a morálním zotročením a zotročováním jiných, před mnohaletou vojenskou službou, před střílením do jiných lidí. Touží po obyčejné lidské důstojnosti, po právu postavit se nespravedlivému zacházení, po perspektivě že jejich děti to nebudou muset zažívat. To jsou úplně základní věci, které jim diktatury upírají a kvůli kterým mnohdy riskují život, aby se dostali do Evropy.
Příčina 4 – geopolitická agresivita nových velmocenských kandidátů
Některé diktatury, produkující desítky tisíc uprchlíků, jsou ve velmi úzkém spojeneckém svazku s rychle posilujícími mocnostmi, jež se snaží posilovat své pozice ve světě za každou cenu. Proto upřednostňují spojence s pevným diktátorským režimem, který má zajistit stabilitu spojenectví a jejich investic v zemi. Jedná se především o Čínu a Rusko.
Nejbližším spojencem Ruska v Černé Africe je Eritrea – země, která produkuje nejvyšší počty imigrantů do Evropy z černého kontinentu. Mezi nejbližší spojence Ruska na Středním Východě patří Asadův režim v Sýrii a Sísího vojenská diktatura v Egyptě – ten první produkuje nejvíce uprchlíků do Evropy a ten druhý patří mezi klíčové účastníky převaděčské infrastruktury přes Saharu.
Mezi spojence Číny patří režimy v Súdánu a v Etiopii a několik západoafrických a středoafrických zemí, které se taky řadí k popředným producentům imigrace do Evropy.
Velmi agresivní politiku vykonává Saúdská Arábie. Za posledního čtvrtstoletí od konce Studené války stojí za šířením a podporou své extrémní formy islámu – wahábizmu po celém muslimském světě. Saúdské petrodolary stojí za šířením salafismu od Bosny a Čečenska přes Afghánistán a Pákistán až po Filipíny, od Alžírska a Mali přes Egypt, Palestinu a Jemen až po Sýrii a Irák. Rozhodujícím dílem tak pomohla vytvořit podhoubí pro vznik a úspěšné prosazení džihádistických uskupení od al-Kájdy v Afghánistánu, Pákistánu, Alžírsku, Mali, Sýrii a Jemenu, přes hnutí al-Šabáb v Somálsku až po Islámský stát v Sýrii, Iráku a Libyi, které dnes rozhodujícím dílem přispívají k evropské uprchlické krizi.
A nelze nespomenout ani Írán, jehož geopolitická rozpínavost je spoluzodpovědná za nesmírnou frustraci sunnitských obyvatel Iráku a Sýrie, která vedla ke vzniku Islámského státu.
Nebo politiku Izraele podporujícího vojenské převraty v Egyptě a Libyi, diktátorský režim v Ázerbajdžánu a spoluvinného za vznik extrémistického Islámského džihádu v Palestině a džihádistických formací na Sinajském poloostrově.
Bohužel, vyřešení této příčiny není v silách Evropy a stojí za ní zájmy konkurenčních mocností.
Příčina 5 – mírotvorci
Bohužel, jednou z významných příčin růstu emigrace z problémových zemí do Evropy je i samotná činnost mezinárodního společenství. Nejen vojenských, ale hlavně civilních složek – agentur OSN, vládních rozvojových agentur i nevládních organizací. Jejich činnost má neblahý vliv dvojího druhu.
Za prvé, tyto organizace silně deformují trh práce. Jejich najatí pracovníci – tlumočníci, řidiči, ochrankáři, kuchaři, automechanici, údržbáři, zaměstnanci v logistice, administrativě, inženýři, dělníci i různí dodavatelé a překupníci vydělávají sumy peněz, jež mnohonásobně převyšují výdělky na místním trhu. Mezinárodní organizace se tímto způsobem snaží získat si jejich naprostou loajalitu. Zkušeností autora je i případ, kdy tlumočník pro mezinárodní organizaci vydělává desetinásobek platu špičkového primáře v nemocnici.
Všichni nejschopnější a nejtalentovanější, především mladí lidé, kteří by se měli stát budoucností místní ekonomiky a politiky, pracují pro mezinárodní organizace. Není ekonomicky výhodné vytvářet malé a střední firmy založené na „reálné“ ekonomice. Na každý jeden plat jsou napojeny dvaceti-třicetičlenné rodinné klany, které jsou nuceny cizopasit na těchto „mezinárodních“ platech. Když je mezinárodní společenství ve velkých počtech přítomno po dlouhou dobu, dochází k fatální deformaci pracovního trhu a zabránění vývoje zdravé ekonomiky.
V Afghánistánu se kvůli postupnému odchodu mezinárodního společenství postupně hroutí ekonomika založená po více než dekádu na příjmech z mezinárodního společenství. V Kosovu napomohlo dlouhodobé působení mezinárodního společenství k vytvoření mafiánského státu a k neaktraktivnosti „reálné“ ekonomiky. V Bosně vede naléhání mezinárodního společenství na udržení jednotného státu s komplikovanou politickou strukturou k rozpočtovému kolapsu země a jeho finanční závislosti na zahraničí. Toto jsou neblahé případy, kdy se činnost mezinárodního společenství podstatnou mírou podílí na vzniku nucené ekonomické emigrace.
Za druhé, v případech totalitní opozice, jakou je Tálibán v Afghánistánu nebo Islámský stát v Iráku, Sýrii a Libyi, jsou lidé spolupracující s mezinárodním společenstvím považováni za kolaboranty. Desetitisíce spolupracovníků mezinárodních nevládních organizací nebo agentur OSN nemohou cestovat za svými rodinami, do rodných vesnic nebo okresů, protože jim od Tálibánu nebo Islámského státu hrozí smrt.
Jejich jedinou volbou je buď život v hlavním městě země nebo emigrace. To jsou další případy, kdy mezinárodní společenství nese vinu za desetitisíce uprchlíků, protože nebylo schopno nebo ochotno prosadit politické řešení, jež by stabilizovalo tyto válkou rozvrácené země.
Příčina 6 – podbízení se sociálních systémů západoevropských zemí
Mezi hlavní důvody, proč se uprchlíci a imigranti touží dostat do několika málo členských států EU, nejčastěji do Německa, je podbízení se německého a dalších sociálních systémů. Podle údajů unijní agentury na ochranu hranic Frontex dostávají uprchlíci v Turecku od převaděčů poměrně přesná srovnání, ve kterém členském státě EU se vyplatí požádat o azyl.
Pro ilustraci několik údajů z těchto srovnání. Před získáním azylu mají žadatelé nárok na dávky 170 euro na osobu (Švédsko) až 400 euro (Norsko). Po získání azylu se dávky na osobu zvyšují na 400 euro (Německo) až 1300 euro (Norsko). Pobytové povolení lze získat už po 1-3 měsících (Dánsko, Nizozemsko), 3-5 měsících (Německo, Švédsko), 6-9 měsících (Norsko). Jestli nezanikne důvod azylu (např. válka), v Německu a Norsku lze již po třech letech požádat o trvalý pobyt, zatímco ve Švédsku, Dánsku a Nizozemsku po pěti letech. Nizozemská vláda dokonce hradí pronájem domu nebo bytu pro pobyt.
Pro srovnání, minimální měsíční mzda v Řecku, na Maltě a ve Španělsku je asi 700 euro, v Portugalsku 600, v Polsku, Chorvatsku, Estonsku a na Slovensku asi 400 euro, v Česku, Maďarsku a Litvě asi 300 euro a v Rumunsku a Bulharsku dokonce pouhých 200 euro.
O moc slavněji nevypadá ani mediánová čistá měsíční mzda (čistá mzda, nad kterou se dostane půlka populace pobírající mzdu). V Česku, Polsku, Estonsku a Portugalsku je přibližně 700 euro, na Slovensku, v Maďarsku a v Chorvatsku asi 600 euro, v Rumunsku a Turecku asi 400 euro a v Srbsku a Bulharsku asi 250 euro.
Život v zemích Černé Afriky je obecně poměrně drahý, ale v zemích Středního Východu od Pákistánu po Alžírsko je mnohem levnější než v Evropě. Sociální dávky, které uprchlíci pobírají v Německu, Nizozemsku nebo Skandinávii před získáním azylu, dosahují výše minimální mzdy mnoha východních členských států Evropské unie, zatímco dávky po získání azylu často dosahují výše mediánové mzdy mnoha východoevropských členských států EU. Z takto nabytých peněz je poměrně snadné i bez shánění zaměstnání posílat domů svým rodinám finanční transfery a ještě si v hostitelské zemi zařídit poměrně důstojný život. Tímto sociálním podbízením se některé západoevropské státy imigranty přímo vyzývají, aby nezůstávali v uprchlických táborech v Turecku, Nigérii nebo Etiopii, ale putovali do Německa, Skandinávie a dalších států.
