Ještě jednou se vrátím ke kulatému stolu o Ukrajině, jehož hlavními aktéry byli bývalý náčelník vojenské rozvědky Andor Šándor a první náměstek ministra zahraničí Petr Drulák. Tvrdím, že současná ukrajinská krize nezačala ani svržením prezidenta Janukovyče 22. února (jak uvádí Andor Šándor), ani anexí Krymu po 27. únoru 2014 (jak argumentuje Petr Drulák), ale vznikem nezávislé Ukrajiny v prosinci 1991.
Ukrajina v mocenském vakuu
Nová země se dostala do mocenského vakua mezi euro-atlantickými strukturami na jedné straně a postsovětským Společenstvím nezávislých států na straně druhé. Jedná-li se o převážně vojensko-politická seskupení, jakými jsou NATO pod vedením USA a Pakt kolektivní bezpečnosti pod vedením Ruska, lze za určitých okolností smluvně zakotvit podmínky neutrality, jaké měly Švédsko, Irsko, Finsko a Rakousko mezi NATO a Varšavskou smlouvou.
V mocenském vakuu, které se vytvořilo v 90. letech mezi Moskvou a Varšavou, však nebylo možné lavírovat mezi bloky donekonečna. Příkladem je čtvrtstoletí lavírování kambodžského krále Norodoma Sihanuka a afghánského krále Záhira Šáha mezi Sovětským svazem a USA. Jejich lavírování přestalo být začátkem 70. let únosné pro obě dvě velmoci a následovala série několika státních převratů, až byly země uvrženy do dlouholeté občanské války.
Situaci Ukrajiny komplikuje ještě další faktor: objevení se dvou identitních bloků států u hranic země.
Evropská vs. eurasijská identita?
Na západ od ukrajinských hranic vznikla Maastrichtskou smlouvou z roku 1992 Evropská unie a v roce 2004 se rozšířila o 8 postkomunistických zemí u hranic Ukrajiny. Evropská unie je seskupením svobodných národů Evropy, které chtějí samy rozhodovat o svém osudu. Odmítají dominanci cizích velmocí, ať se jedná o Spojené státy, Rusko nebo Čínu.
Na rozdíl od NATO, které je skupinou vazalských států pod protektorátem USA, Evropská unie získala image sdružení svobodných států, které jsou si rovny – vyvážená síla Francie, Británie, Německa, Itálie, Polska a Španělska vylučuje dominanci jednoho členského státu.
Protože myšlenkový svět velké části protagonistů ukrajinského nacionalismu XIX. století pochází z Halyče, která byla až do roku 1939 součástí střední Evropy, a protože zkušenost Ukrajinců z dominance Rusů v dobách Sovětského svazu nebyla nejlepší, je takovéto seskupení rovných, jakým je Evropská unie, pro Ukrajince nesmírně přitažlivé.
Na východ od ukrajinských hranic vznikla v roce 1996 celní unie mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem, jež se v roce 2000 změnila Eurasijské hospodářské společenství rozšířené o Kyrgyzstán a Tádžikistán. Od ledna 2015 má následně vzniknout Eurasijský svaz s ještě užšími hospodářskými, politickými i kulturními vazbami mezi pěti členskými státy.
Na rozdíl od předchozích uskupení, v případě Evropské unie a Eurasijského svazu se již jedná o exklusivní, na identitě založené rodící se konfederace, v jejichž případě není možné patřit současně do obou dvou. Ukrajina dlouhodobě pociťovala tlak na přibližování se ke klubu evropských demokratických národů i ke klubu s dominancí slovanských pravoslavných národů. Tato země nemohla dlouhodobě ustát lavírování mezi dvěma kluby a bylo jen otázkou času, kdy se bude muset rozhodnout pro jeden z nich.
Bolestivá transformace Ruska z impéria na národní stát
Velmi silný tlak ze strany Ruska na vstup Ukrajiny do Eurasijského svazu je logický. Rusko je obklopeno spoustou velkých zemí – na východě Japonsko a Čína, na severu Kanada a USA, na západě Evropská unie, na jihu Indie, Pákistán, Írán a Turecko. Rusku tak zbývá extrémně malý prostor na manévrování a expanzi svých ekonomických, politických a bezpečnostních struktur. Rusko samotné má dvaapůlkrát větší populaci než zbylí čtyři dosavadní členové Eurasijského svazu dohromady. Proto se cítí osamoceno – z pohledu Ruska se jedná jen o pár zanedbatelných satelitů na jeho hranicích, tedy pouze o jakési Rusko+.
Jedině Ukrajina je zemí, která se svými parametry alespoň trochu blíží Rusku. Bez Ukrajiny bude Rusko odsouzeno hrát pouze roli mladšího bratra jak ve vztahu s Čínou, tak Indií, Spojenými státy nebo Evropskou unií. Bez Ukrajiny již Rusko nikdy nebude impériem, které nikde nekončí, a bude muset završit svou transformaci na pouhý národní stát ohraničený pevnými hranicemi.
Navíc, vstoupí-li někdy Ukrajina do Evropské unie, bude se na Rusko dívat z Evropské unie mocný blok patnácti slovanských a pravoslavných států, který bude mít stejný počet obyvatel jako Rusko samotné. Rusko si tak nebude moci nárokovat vůdcovství mezi slovanskými nebo pravoslavnými zeměmi, kterým tak vehementně mává. Proto je vize vstupu Ukrajiny do Evropské unie nebezpečná.
Pro získání Ukrajiny využívá Rusko koncept Matky Rusi – historickou odvolávku na Kyjevskou Rus, kolébku slovanského pravoslaví. Podobný revanšistický koncept využívalo Řecko v letech 1830-1922 vůči Turecku s odvolávkou na Byzantskou vlast, Německo v letech 1848-1945 vůči Českým zemím odvolávajíce se na tisíciletou Svatou říši, nebo Maďarsko v letech 1918-45 vůči Slovensku s odkazem na země Svatoštěpánské koruny.
Koncepty „tisíciletých svatých říší“ ovšem po Jaru národů v roce 1848 a zejména po jeho druhém kole po roce 1917 a třetím po roce 1989 zastaraly. Národy prošly národními revolucemi a dnes se již málokterý Slovák hlásí k Uhersku, Čech ke Svaté říši nebo Turek k Byzancii. Lze předpokládat, že ani většina Ukrajinců se po završení ukrajinské národní revoluce již nebude aktivně hlásit k Matce Rusi.
Silná přitažlivost slabé Evropské unie
Na druhé straně, tlak velké části ukrajinské populace na budoucí vstup do Evropské unie je také logický. Evropská unie, sice v oblasti obrany a bezpečnosti tak slabá, působí na své okolí velmi silnou měkkou sílou. Její měkká síla vstupem Švédska, Finska a Rakouska v roce 1995 způsobila de-facto zhroucení (nebo vyčpění) konceptu neutrality na území Evropy. Tyto tři neutrální státy, stejně jako neutrální Irsko, se sice nezúčastňují činnosti NATO (jsou tedy do určité míry „neutrální“), zúčastňují se ale převážné části aktivit v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie. Jejich neutralita v této perspektivě ztratila smysl.
Někteří představitelé Evropské unie tvrdí, že Ukrajina se nikdy členem Unie nestane a že právě z tohoto důvodu bylo vytvořeno Východní partnerství EU. Podobně uvažovali někteří, zejména francouzští politici, kteří v roce 1993 připravovali tzv. Balladurův plán. Ten se však naopak po svém podpisu v roce 1995 jako Pakt stability pro Evropu stal hlavním nástrojem společného přibližování postkomunistických zemí k Unii.
Nelžeme si do kapsy
Ještě jednou opakuji: současné problémy na Ukrajině začaly samotným vznikem nezávislé Ukrajiny v prosinci 1991. Odpověď na otázku, zda se má Ukrajina integrovat do evropských struktur nebo do těch ruských, se po dobu dvou desetiletí odkládala. Nicméně, dříve nebo později se na pořad dne dostat musela.
Za situace, kdy na hranicích Ukrajiny existuje Evropská unie a vzniká Eurasijský svaz, tvrzení, že Ukrajina by si měla vytvářet vyvážené vztahy s oběma a nevázat se exkluzivně na jednoho, nedává smysl. Nepodepsání asociační dohody s Evropskou unií prezidentem Janukovyčem dne 21. listopadu 2013 nebylo začátkem existence otázky, kam má Ukrajina patřit, ale pouze spouštěčem intenzivní fáze tohoto rozhodování.
To, že se o potenciálním směřování Ukrajiny k Evropské unii dvacet let nediskutovalo, je fatálním selháním celé jedné generace politiků členských států Evropské unie, včetně těch českých (podobná situace hrozí i ve vztahu k Turecku!). Měli bychom se vzbudit a konečně o tom začít diskutovat. Jestli vrcholní aktéři české zahraniční politiky, jako Petr Drulák, ještě dnes tvrdí, že nikdo v Evropské unii neuvažuje o případném budoucím členství Ukrajiny v Evropské unii, tak já tvrdím, že si lžeme do kapsy.
