Čtyři nejvyšší představitelé ČR tvrdí, že tato země ve vztahu k Číně „vychází z principů strategického partnerství mezi oběma zeměmi a ze vzájemného respektu ke svrchovanosti a územní celistvosti Čínské lidové republiky”.
Popírají tím Chartu OSN, která již ve svém článku 1 odstavci 2 uvádí právo národů na sebeurčení jako jeden ze základních smyslů existence OSN. Ale nejen to.
Političtí vůdcové České republiky popírají princip sebeurčení národa, který byl hlavním argumentem pro legitimizaci vzniku nezávislého Československa v roce 1918. Popírají princip, na který se přímo odvolává ústava nejbližšího souseda a spojence, Slovenska, ve své preambule „vychádzajúc z prirodzeného práva národov na sebaurčenie”. Jak jinak je možné nazvat takový postoj, než kolaborantsví a vlastizrada?
V neposlední řadě je třeba říct, že servilita, s jakou vystoupili čtyři nejvyšší představitelé České republiky se svým odporem vůči přijetí dalajlámy Tändzina Gjamccha českým ministrem kultury Danielem Hermanem, zpochybňuje svobodnou a nezávislou politiku České republiky.
Jejich takzvané „strategické partnerství” s Čínou rozkládá společný postoj členských států Evropské unie v době, kdy je Evropa současně ohrožována invazí imigrantů, mocenskou rozpínavostí Ruska a ekonomickou rozpínavostí USA (TTIP), útokem globálních finančních institucí a dlouhodobou nezaměstnaností způsobenou odstěhováním průmyslové výroby do Číny. Že by to nápadně připomínalo nůž do zad, který bodlo Československo svému nejbližšímu sousedovi Polsku v lednu 1919, během jeho životního ohrožení ve válce proti bolševickému Rusku?
