Rusko se dopouští agrese hned vůči dvěma evropským národům: Ukrajincům a Krymským Tatarům. Proti Ukrajincům, jejichž revoluci Rusko neuznává, jejichž část území ruské jednotky okupují a Rusko si jej připojilo. Proti Krymským Tatarům, o jejichž osudu chce Rusko rozhodovat „o nich bez nich“ již podruhé po sedmi desetiletích. Zmocnit se jejich vlasti, vzít jim svobodu, zotročit je.
Možná autonomní republika Krymských TatarůLadislav Garassy
Nesmíme dopustit, aby v žaláři národů, jakým novodobé Rusko je, byl zotročen další evropský národ. Nemůžeme dovolit, aby sa o osudu Krymských Tatarů rozhodovalo zase bez nich, tak jako v roce 1944, kdy je Stalinův režim násilně připravil o vlast a vystěhoval je do Uzbekistánu a přilehlých oblastí.
Krymská autonomní republika byla především autonomií Krymských Tatarů
Krymská autonomní republika vznikla 18. října 1921 jako autonomie pro titulární národ Krymských Tatarů v rámci Ruska. Vznikla v souladu s Deklarací práv národů Ruska, kterou vydal SovNarKom Ruské SFSR (ruská bolševická vláda) 15. listopadu 1917, týden po bolševickém převratu, jako jednu z prvních norem. Vycházel z principů: „rovnost a suverenita národů Ruska“ (princip 1) a „právo národů Ruska na svobodné sebeurčení až do oddělení a vytvoření samostatného státu“ (princip 2).
Pro upřesnění je třeba poznamenat, že pojmenování „Tatar“ se v první polovině XX. století v Rusku používalo pro označení všech tureckojazyčných etnik mimo Turkestánu (ruské Střední Asie), tj. včetně dnešních Ázerbajdžánců (Zakavkazských Tatarů), Tatarů (Povolžských Tatarů), Baškirů (Uralských Tatarů), Kumyků (Dagestánských Tatarů), atd. Po II. světové válce se název Tatar ustálil pouze pro Povolžské (neboli Kazaňské) Tatary. Dnes se pro tureckojazyčné obyvatele Krymu používá označení „Krymský Tatar“, nikoli „Tatar“.
Podle článku 2 ústavy Krymské ASSR z roku 1921 byly státními jazyky ruština a tatarština. Jejich výsadné postavení potvrdil i článek 6 ústavy Krymské ASSR z roku 1929, zatímco články 24 a 78 ústavy Krymské ASSR z roku 1937 daly tatarštinu na první místo před ruštinu.
Státní znak a vlajka Krymské ASSR obsahovaly název republiky v ruštině a tatarštině – definovaly to čl. 31 a 32 ústavy z roku 1921, později čl. 107 a 108 ústavy z roku 1929, resp. čl. 111 a 112 ústavy z roku 1937. Krymští Tataři byli jednoznačně státotvorním národem Krymské ASSR.
Obrázky (kliknutím zvětšit): nahoře podíl Krymských Tatarů na obyvatelstvu jednotlivých okresů v roce 1939; dole autonomní okresy Krymských Tatarů v rámci Krymské autonomní SSR v roce 1939.
Autonomie Krymských Tatarů byla zlikvidována těsně po vyhnání nacistů pod záminkou jejich kolaborace s nacisty. O jejich odsunu z vlasti rozhodl Státní výbor obrany (nejvyšší orgán Sovětského svazu v době války) 11. května 1944 rozhodnutím č. 5859 „O Krymských Tatarech”. Píše se v něm: „Mnozí Krymští Tataři... zradili vlast, ... vstupovali v Němci vytvořené dobrovolnické tatarské vojenské oddíly, ... zvláště vynikli svými brutálními represáliemi proti sovětským partyzánům”. „Tatarské národní výbory... připravovaly násilné odtržení Krymu od Sovětského svazu...”
Následně byla Krymská ASSR zrušena dekretem Prezidia Nejvyššího sovětu Sovětského svazu ze 30. června 1945, který potvrzoval předchozí rozhodnutí Prezidia Nejvyššího sovětu Ruské SFSR. Až o rok později – 25. června 1946 schválil Nejvyšší sovět Ruské SFSR příslušný zákon a změny ruské ústavy. Z ústavy Sovětského svazu byla Krymská ASSR vymazána dokonce až 25. února 1947.
Zákon Ruské SFSR o zrušení Krymské ASSR (a Čečensko-Ingušské ASSR) přímo definuje, že důvodem zrušení autonomní republiky je kolaborace Krymských Tatarů s nacisty a jejich následné vysídlení z Krymu. Říká: „... mnozí Krymští Tataři... vstupovali v Němci organizované dobrovolnické oddíly a společně s nemeckými vojsky vedli ozbrojený boj... přičemž převážná část obyvatelstva Krymské ASSR nevyvíjela činnost proti těmto zrádcům Vlasti.”
Krymská autonomie právně navazuje na Krymskou ASSR z let 1921-45
Deklarace o státoprávném statusu Krymu, kterou přijala Krymská oblastní rada národních poslanců (krymský parlament) 12. listopadu 1990, požaduje obnovení Krymské ASSR, přičemž považuje právní akty rušící Krymskou ASSR z let 1921-45 – dekret ze 30. června 1945 a zákon z 25. června 1946 – za protiústavní.
Obrázky (kliknutím zvětšit): nahoře typy okresů podle národností v roce 2001; dole podíl Krymských Tatarů na obyvatelstvu okresů Krymu v roce 2001.
Čl. 4 rozhodnutí krymského parlamentu o vykonání referenda ze 13. listopadu 1990 a čl. 5 jeho vykonávacího předpisu definuje, že za oprávněné voliče se považují všichni Krymští Tataři a jiní příslušníci deportovaných národností Krymu, kteří se nacházejí na území jiných republik. Toto deklaroval v době, kdy žila ještě většina Krymských Tatarů ve vyhnanství a kdy byli obrovskou většinou obyvatel Krymu Rusové.
Dne 20. ledna 1991 proběhlo na Krymu historicky první referendum na území Sovětského svazu. Voliči kladně odpověděli na otázku, jež se týkala „obnovení Krymské ASSR“, nikoli „vytvoření Krymské ASSR“. Obnovení Krymské ASSR deklaruje i zákon ukrajinského parlamentu z 12. února 1991.
Následně rozhodnutí Nejvyššího sovětu SSSR č. 2013-1 ze 7. března 1991 zrušilo dekret ze 30. června 1945 o zrušení Krymské ASSR, čímž existenci obnovené Krymské ASSR přímo navázalo na existenci předchozí Krymské ASSR z let 1921-45.
Čl.6 odst.1 Ústavy Republiky Krym z roku 1992 i čl.6 odst.2 Ústavy Autonomní republiky Krym z roku 1995 stanovuje státní jazyky v pořadí: krymskotatarský, ruský a ukrajinský, přičemž ruský ustanovuje i jazykem úředním.
Ze všech výše uvedených faktů lze dovodit, že krymská autonomie byla vytvořena i zrušena kvůli přítomnosti a následnému odsunu Krymských Tatarů a obnovena byla v přímé návaznosti na její předchozí existenci a na návrat Krymských Tatarů.
Nebýt Krymských Tatarů, nebyl by Krym nikdy autonomní republikou. Krym je jeich jediná vlast, a proto musí mít právo spolurozhodovat o své vlasti.
Východiska pro Krymské Tatary
Kdyby Krym zůstal součástí Ruska, což je dnes poměrně reálné, přicházejí v úvahu dvě možnosti, jak Krymským Tatarům zabezpečit, aby mohli rozhodovat o svém osudu.
První možností je, že by se parlament Autonomní republiky Krym rozšířil o druhou komoru, složenou z volených zástupců krymskotatarského národa – takovým tělesem je dnes Parlament Krymských Tatarů – Kurultaj. V důležitých otázkách, týkajících sa změn ústavy, postavení Krymu a postavení národnostních skupin, by měl platit zákaz majorizace – podobný, jako platil na ochranu Slováků ve Sněmovně národů Federálního shromáždění Československa v letech 1969-92. Jinými slovy, v těchto důležitých otázkách by obě dvě komory hlasovaly samostatně a k přijetí zákona by jej musely obě dvě komory schválit.
Zkušenosti s ústavní zárukou práv malých národů v rozvojových zemích včetně Ruska jsou ale neblahé. V předchozích dvou článcích ("Národy Ruska na cestě k lepším zítřkům" 1 a 2) jsem uvedl dva příklady toho, jak v posledním desetiletí Rusko zneužilo národnostní autonomii pro své vlastní účely. Tyto příklady by měly být mementem, že žádná dohoda mezi Ruskem a Krymskými Tatary nemusí být dodržena, protože ústavní dohody se v rozvojovém světě prostě nedodržují.
Druhou možností je, aby byl Krym rozdělen na dvě autonomní republiky – Autonomní republiku Krym s dnešní ruskou většinou a Krymskotatarskou autonomní republiku. Krymští Rusové by se tak zřejmě definitivně stali součástí Ruska, ale Krymští Tataři, kteří silně demonstrovali ve prospěch Ukrajiny, by si mohli ponechat autonomii v rámci Ukrajiny. Byl by to model, ktorý by Rusku umožnil zachovat si tvář, ale současně by se neporušilo právo národa Krymských Tatarů na sebeurčení.
Obrázky (kliknutím zvětšit): území možné Krymskotatarské autonomní republiky (nahoře) a podíl Krymských Tatarů na obyvatelstvu okresů (dole).
I článek 8 ústavy Autonomní republiky Krym předpokládá formování odpovídajících administrativně-politických jednotek na národnostním základě.
Pro rozdělení autonomní republiky již existuje nedávný precedens v podobě rozdělení Čečensko-Ingušska. Když se čečensko-ingušský parlament (Nejvyšší sovět) v srpnu 1991 přihlásil k moskevskému puči proti Gorbačovovi, revoluce vedená protipučistickým Celonárodním kongresem čečenského národa (OKČN) a jeho předsedou Džocharem Dudajevem smetla 6. září parlament z povrchu zemského. Předseda ruského parlamentu Ruslan Chasbulatov, sám Čečen, zprostředkoval 15. září dohodu, podle níž se dočasným parlamentem až do listopadových voleb stal Dočasný nejvyšší sovět (VVS). Ten se 1. října 1991 usnesl o rozdělení republiky na Čečensko a Ingušsko. Nakonec 4. června 1992 rozdělení schválil parlament Ruské federace a 29. prosince vstoupilo v platnost.
Krymskotatarská autonomní republika
V letech 1930-44 se na Krymu nacházelo šest krymskotatarských autonomních okresů: Bachčisaraj, Kujbyševo, Balaklava, Jalta, Alušta a Sudak. Nacházely sa na jihu poloostrova, zejména na pobřeží Černého moře, jižně od Krymských hor. Po deportaci Krymských Tatarů se ale na jižním pobřeží vybudovaly velké ruské přímořské resorty. Proto nebylo možné, aby se Krymští Tataři po roku 1989, když se začali vracet z vyhnanstva, vrátili na toto jižní pobřeží.
Nejvýznamnějšími oblastmi osídlení Krymských Tatarů se stalo sedm okresů na severních úbočích Krymských hor: Bachčisaraj, Simferopol-venkov, Bělogorsk, Kirovskoje, Sovětskij, Nižněgorskij a Lenino. Právě část tohoto území má nejlepší potenciál stát se místem, kde by vznikla Krymskotatarská autonomní republika Ukrajiny.
Na území těchto siedmi okresů se nachází pás obcí a měst s nejvýznamnějším zastoupením krymskotatarského obyvatelstva. I kdyby tento pás ležel v blízkosti hlavního města ruského Krymu – Simferopole – nebránil by tomu, aby byl Simferopol bez problémů propojen se zbytkem Krymu.
Kdyby se ruská autonomie Krym stala trvalou součástí Ruska, vnitrozemské území Krymskotatarské republiky by nebylo úplně izolované od zbytku Ukrajiny – v oblasti města Lenino by mělo přístup k Azovskému moři, na jehož druhém břehu se nachází pevninská Ukrajina.
Obrázek: etnická struktura území možné autonomní republiky pro Krymské Tatary v současnosti (nahoře) a v případě přistěhování Krymských Tatarů z jiných okresů Krymu (dole).
Na území navrhované Krymskotatarské autonomní republiky žilo v roce 2001 asi 264tisíc obyvatel. Z toho tvořili Rusové 63% (166tisíc) a Krymští Tataři 26% (68tisíc) obyvatel.
Vzhledem ke špatné historické zkušenosti Krymských Tatarů s Ruskem (odsun v roce 1944, nepovolení návratu až do roku 1989, otevřený konflikt s domorodci v Kokandské kotlině) a ke špatným příkladům, jak se Rusko chová ke svým muslimským národům (likvidační válka v Čečensku, narušení etnické stability v Dagestánu, omezení suverenity Tatarstánu a Baškortostánu, pogromy na muslimské menšiny ve velkých městech Ruska), lze očekávat, že velká část Krymských Tatarů považuje své osvobození se spod Ruska za existenční otázku. Je třeba si uvědomit, že všechny zmíněné atrocity, včetně jejich návratu z vyhnanství do vlasti, jsou v živé paměti – došlo k nim již za doby života většiny dnešních krymskotatarských voličů.
V případě, že by se na navrhované území Krymskotatarské autonomní republiky přistěhovalo i zbylých 176 000 Krymských Tatarů z jiných oblastí Krymu, žilo by tu 440tisíc obyvatel, z nichž by Krymští Tataři tvořili 55% (243tisíc) a Rusové 38% (166tisíc). I v případě přestěhování pouhé poloviny Krymských Tatarů z jiných oblastí Krymu by na navrhovaném území žil přibližně stejný počet Krymských Tatarů a Rusů.
Obrázky (kliknutím zvětšit): území možné Krymskotatarské autonomní republiky a podíl Krymských Tatarů na obyvatelstvu obcí (nahoře); detailní popis jednotlivých obcí (dole).
