Abychom lépe pochopili příčiny dnešní imigrantské krize a hledali řešení, musí nám být jasné, odkud migranti proudí a kam míří.
Politická diskuse v České republice se vede na velmi nízké úrovni. Od odpůrců imigrantů se dovídáme, že „cesta do Česka pro ně nemá smysl, protože nevaříme skopové a nemáme dostatek mešit“. Podporovatelé imigrantů zase tvrdí, že „není třeba vyvolávat hysterii, poněvadž imigranti do Česka nechtějí“. A ještě se dovíme, že jsme proti kvótám, které nám chce nanutit hnusný Brusel. Nic z toho ale nepomáhá k pochopení příčin a možných řešení krize.
Skladba uprchlíků a imigrantů podle země původu
Nejdřív bychom si měli zanalyzovat, odkud migranti do Evropy přichází. Podle statistik Eurostatu tvořili žadatelé o azyl na území EU plus Schengenu v roce 2014 625 tisíc lidí. Přibližně 25% z toho tvořili imigranti z Evropy – především z Balkánu (Kosovo, Albánie, Makedonie, Srbsko, Bosna), Ruska, Ukrajiny a Kavkazu (Gruzie, Arménie).
Dalších 20% tvořili občané válkou zmítané Sýrie a následujících 20% imigranti z jiných muslimských zemí Středního Východu a přilehlých oblastí (především z válkou zmítaného Afghánistánu a Iráku, extrémně chudého Pákistánu, z diktatur v Súdánu, Íránu, Egyptě a Ázerbajdžánu, z okupované Palestiny a Západní Sahary, jakož i z tradičních migrantských zemí – Alžírska, Turecka, Maroka a Tuniska).
Asi 11% tvořili imigranti z východní Afriky (z totalitní diktatury v Eritrei, diktatur v Etiopii a Ugandě a z občanskou válkou zmítaného Somálska a Jižního Súdánu) a dalších 11% imigranti ze Západoafrického hospodářaského společenství – ECOWAS (především z Nigérie, Mali, Gambie, Guiney, Senegalu, Ghany a Pobřeží Slonoviny). Napokon asi 5% ze zemí jižní a východní Asie (z Bangladéše, Srí Lanky, Číny), asi 2% ze zemí střední a jižní Afriky (Dem.rep. Kongo, Kamerun, Angola, Rep.Kongo, Středoafrická republika, Čad, Zimbabwe) a asi 1% z Ameriky a Pacifiku (Haiti, Kuba). Zbývající 4% nelze identifikovat.
Co se týče způsobu přílivu imigrantů, podle údajů pohraniční agentury EU FRONTEX se v roce 2014 do Evropy dostalo přes Středozemní moře asi 220 tisíc a Balkánskou cestou téměř 65 tisíc lidí.
Z imigrantů po moři tvořili polovinu občané Sýrie a dvojice východoafrických zemí – Eritrey a Somálska (Sýrie 30% resp. Eritrea a Somálsko 19%). Dalších 12% tvoří občané tří západoafrických zemí (Mali, Gambie a Nigérie) a 14% občané jiných zemí Černé Afriky (především ze Súdánu, DR Konga, Kamerunu, Nigeru, Čadu, Středoafrické republiky, Senegalu, Guiney, Ghany a Pobřeží Slonoviny). Afghánci tvořili 6% a Palestinci 3% imigrantů po moři, zatímco zbývajících 16% občané mnoha zemí světa a neidentifikovatelní.
Skladba imigrantů Balkánskou cestou v roce 2014 byla jednodušší. Celých 50% tvořili albánští a romští imigranti z Kosova a Albánie. Syřané tvořili 20%, Afghánci 15% a zbývajících 15% byla směsice lidí z různých jiných zemí.
V prvním pololetí roku 2015 dorazilo podle údajů Mezinárodní organizace pro migraci – IOM do Řecka (Balkánskou cestou) víc než 140 tisíc imigrantů a do Itálie (přes Středozemní moře) asi 90 tisíc.
Na Středomořské cestě tvořili polovinu imigranti ze tří východoafrických zemí (Eritrea 25%, Somálsko 7% a Súdán 6%) a ze západoafrické Nigérie (12%). Naopak, Syřané tvořili pouze 5% lidí.
Na Balkánské cestě přes Řecko (tj. bez balkánských imigrantů) tvořili občané Sýrie a Iráku dvě třetiny imigrantů (Sýrie 61% resp. Irák 4%). Téměř 30% tvořili občané Afghánistánu a Pákistánu (23% resp. 6%).
Poslední statistikou bude podíl na téměř 65 tisíc imigrantech registrovaných v Maďarsku za první pololetí roku 2015. Dve pětiny tvořili albánští a romští obyvatelé Kosova. Třetinu představovali občané Afghánistánu, Pákistánu a Bangladéše (27%, 5% resp. 2%) a pětinu občané Sýrie a Iráku (17% resp. 5%). Zbylých asi 7% tvořili občané mnoha jiných zemí.
Z posledních dvou statistik prvního pololetí 2015 (Řecko a Maďarsko) lze usoudit, že asi polovinu všech imigrantů Balkánskou cestou tvoří stále převážně albánští a romští přistěhovalci z Kosova, Albánie, Makedonie a Srbska. Čtvrtinu zřejmě tvoří uprchlíci ze Sýrie a Iráku a další čtvrtinu lidé z Afghánistánu, Pákistánu a Bangladéše.
Kam uprchlíci a imigranti míří
Abychom diskutovali věcně, je důležité si z hlediska České republiky uvědomit, kam míří uprchlíci a imigranti v rámci Evropy. Na tom závisí, zda máme očekávat příliv imigrantů a uprchlíků do Česka nebo nikoli.
Podle údajů EUROSTATu mířila v roce 2014 bezkonkurenční většina imigrantů z Balkánu (Srbska, Makedonie, Albánie) do Německa a německy mluvívích zemí (Rakouska, Švýcarska). Výjimkou byli obyvatelé Kosova, kteří ve většině mířili do zemí na hranici Schengenu (do Maďarska). ¨
Z imigrantů z východní Evropy (Rusko, Ukrajina) mířila asi třetina do Německa a německy mluvících zemí, čtvrtina do zemí bývalého východního bloku (Polsko, Česko, Pobaltí) a pětina do Francie a Beneluxu.
Uprchlíky a imigranty z mimoevropských zemí lze zařadit do čtyř skupin.
První skupinu tvoří uprchlíci z válkou zmítané Sýrie, Iráku a Somálska a z totalitního režimu v Eritreji, z nichž téměř polovina směřuje do Německa a něměcky mluvívích zemí a třetina dál do Skandinávie (především Švédska). Zatímco uprchlíci ze Sýrie a Iráku se pohybují převážně balkánskou cestou, z Eritrey a Somálska cestou středomořskou.
Druhou skupinu tvoří imigranti z extrémně chudého Afghánistánu, Pákistánu a Bangladéše, z nichž dvě pětiny žádaly o azyl v zemích na jihovýchodní hranici Schengenu (Maďarsko, Řecko, Bulharsko).
Třetí skupina se skládá ze zemí Západoafrického hospodářského společenství (Nigérie, Mali, Gambie, Senegal). Podobně jak u druhé skupiny, i oni žádali o azyl na hranici Schengenu, ale na té jižní (Itálie, Španělsko).
Čtvrtou skupinu tvoří jednak obyvatelé některých francouzských kolonií v Africe (DR Kongo, Guinea), ale i imigranti z utlačovaných národnostních menšin (Dárfúrci ze Súdánu, Tamilové ze Srí Lanky), kteří žádali o azyl z velké části ve Francii a zemích Beneluxu.
Skutečně se imigrace netýká České republiky?
Z výše uvedených čísel je možné konstatovat, že není pravdou, že se tato uprchlická a imigrantská vlna Česka netýká. Týká se nás ve dvou poměrně pravděpodobných případech.
Za prvé, může se stát, že proces shromažďování uprchlíků a imigrantů do uprchlických táborů a jejich registrace v Maďarsku zkolabuje a Rakousko bude stále blokovat svou hranici. V tom případě se imigranti z druhé skupiny (Afghánistánu, Pákistánu a Bangladéše) přesunou „o dům dál“ – především na Slovensko a do České republiky.
Za druhé, je možné, že uprchlíci natolik zatíží německý a rakouský sociální systém, že Německo a Rakousko dočasně nebo trvale uzavře své hranice. V tomto případě ta část uprchlíků z první skupiny, která se přesouvá balkánskou cestou (Syřané a Iráčané), bude pravděpodobně končit v nejbohatší zemi před hranicemi Německa, a tou je Česká republika.
Za třetí, na přelomu srpna a září došlo k určité změně chování uprchlíků a imigrantů na balkánské cestě. Imigranti z Afghánistánu a Pákistánu se přizpůsobili uprchlíkům ze Sýrie a Iráku a začali odmítat registraci a azyl v hraničních zemích Schengenu (Maďarsku a Řecku) a jednoznačně požadují průchod do Německa. Tyto zradikalizované skupiny se budou snažit proniknout do Německa všemi způsoby a trasami. Je třeba si uvědomit, že na cestě mezi Budapeští a Berlínem leží Brno a Praha. Když bude kolabovat systém přijímání uprchlíků v Německu, cílem se aspoň dočasně stane Česká republika.
Za čtvrté, po zimě se na jaře 2016 obnoví příliv uprchlíků do Evropy. Na rozdíl od let 2014 a 2015, kdy migrovali hlavně příslušníci bohatších vrstev a střední třídy, lze předpokládat, že pod vlivem jejich úspěšného příchodu do EU se v roce 2016 na cestu vydá mnohem početnější vlna příslušníků nižších vrstev. S přílivem většího počtu uprchlíků a migrantů do Německa, Švédska nebo Rakouska bude růst odpor obyvatelstva těchto zemí k imigrantům, budou růst preference xenofobních stran a hrozba jejich úspěchu ve volbách a bude se snižovat schopnost jejich sociálního systému přijímat další uprchlíky a imigranty. Tímto se obrovským způsobem zvýší tlak vlád Německa, Rakouska a Švédska na zavedení kvót pro ostatní členské státy EU, kterému nebude možné odolat. Česká republika by se na to měla připravit – máme na to přibližně půl roku.
