Těsně po americké zradě Kurdů a Asyřanů, jak jsem popsal v předchozím textu, následovaly další dvě zrádcovské mocnosti: Leninovo bolševické Rusko a Francouzská republika.
Roky 1920-21, horní Mezopotámie: ruská zrada Kurdů a Asyřanů
Mezi prosincem 1920 a říjnem 1921 zradilo Leninovo sovětské Rusko Kurdy a Asyřany, když vyzbrojilo a financovalo tureckou nacionalistickou armádu, podepsalo s ní spojeneckou smlouvu a za zády Arménů se zřeklo Anatolské Arménie, čímž zajistilo Turecku týl při ustanovení jeho moci v Kurdistánu.
V září 1920, když bylo jasné, že Američané nepodpoří existenci samostatné Arménie, podnikla vznikající Turecká republika invazi do Anatolské (západní) Arménie. Koordinovaně s ní podnikla Rudá armáda bolševického Ruska, která již v dubnu 1920 okupovala nezávislý Ázerbájdžán, invazi do Kavkazské (východní) Arménie. Bolševické Rusko přitom Turky podpořilo kritickými dodávkami zlata a zbraní, nutných k vedení invaze do Arménie a Kurdistánu.
Když byla Arménie v prosinci obsazena tureckými a ruskými vojsky, podepsala pod nátlakem arménská demokratická vláda s Tureckem smlouvu v Alexandropoli (dnešní Gyumri), podle níž odstoupila Turecku nejen Anatolskou (západní) Arménii, ale i Karskou oblast bývalé Ruské říše.
Nová sovětská vláda Arménie sice nejdřív odstoupení území neuznala, ale zradila ji Leninova vláda sovětského Ruska. Ta podepsala s vládou Velkého národního shromáždění Turecka v Moskvě v březnu 1921 spojeneckou smlouvu. Následně Leninova vláda donutila sovětské vlády Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie v říjnu podepsat s Tureckem smlouvu v Karsu.
Leninovo sovětské Rusko se tak snažilo vyhovět požadavkům spojeneckého Turecka, že v důsledku těchto smluv donutilo své vazalské zakavkazské sovětské republiky, aby zřídily dvě autonomní SSR, které byly v příkrém rozporu s národnostní politikou později vytvořeného Sovětského svazu.
- Na území bývalé Batumské oblasti byla v červenci 1921 zřízena ASSR Adžaristán v rámci Gruzínské SSR, v roce 1936 přejmenovaná na Adžarskou ASSR. Byla jediným administrativním útvarem ateistického Sovětského svazu organizovaným na náboženské bázi, protože její obyvatele tvořili muslimští Gruzíni – Adžarové.
- Na území ázerbájdžánské exklávy oddělené Arménií byl zase v únoru 1923 zřízen Nachičevanský autonomní kraj v rámci Ázerbájdžánské SSR, v únoru 1924 přejmenovaný na Nachičevanskou ASSR. Ten byl jediným administrativním útvarem Sovětského svazu, kde existovala autonomní republika stejného národa (Ázerbájdžánců), jako byl národ nadřazené svazové republiky (SSR).
Těmito smlouvami se Rusko zřeklo ochrany Anatolské (západní) Arménie podle smlouvy Sykes-Picot-Sazonov a zajistilo Turecku týl při ustanovení své moci v Kurdistánu proti kurdským, britským, francouzským, arménským a asyrským jednotkám.
Roky 1918-22, horní Mezopotámie: francouzská zrada Kurdů a Asyřanů
Francie tím, jak vedla válku proti Turecku na územích severně od dnešní Sýrie, zradila Kurdy i Asyřany. Následkem laxního postoje Francie je exodus téměř všech Asyřanů ze své domoviny a tvrdý útisk, asimilace, vraždění a deportace Kurdů po povstáních v letech 1921, 1925 a 1937-38.
Podle Sykes-Picotovy dohody z května 1916 bylo tzv. Šest vilajetů, historicky známých i jako Velká Arménie, rozděleno mezi Francii a Rusko. Rusko mělo získat vilajety Van, Bitlis a Erzurum, zatímco Francie vilajety Diyarbakir, Charput (Mamuretül Aziz) a Sivas. Francouzi měli navíc získat vilajet Adana (bez nedávno odděleného mutasarifátu Icel / Mersin) na pobřeží Středozemního moře, známý i jako Cilície nebo Malá Arménie. Cilície měla významné arménské osídlení a města Sis (dnešní Kozan) a Tarsus byly bývalými hlavními sídly arménské církve.
Kurdové dominovali především vilajetu Diyarbakir a většině vilajetu Charput – sandžakům Charput (Elazig) a Dersim (Tunceli). Naopak vilajetu Sivas a sandžaku Malatya z vilajetu Charput dominovali tzv. Turkomani, turecké obyvatelstvo převážně alevitského vyznání (na rozdíl od sunnitských Turků). Asyrští křesťané byli až do asyrské genocidy a vyhánění v roce 1915, známých jako Sayfo, historicky koncentrováni ve městech Amida (Diyarbakir), Edessa (Urfa), Mardin, Nisibis (Nusaybin), Gazarta (Çizre) nebo Charput (Elazig).
Asyřané tvořili také většinu obyvatel hornatého území Tur Abdin v kosočtverci mezi městy Mardin, Nusaybin, Çizre a Hasankeyf s centrem ve městě Midyat. V Tur Abdin se nacházel i Klášter sv. Anania (Mor Hananyo), známý i jako Šafránový klášter (Dayrul zafaran), který byl od poloviny 12. století sídlem antiochijských patriarchů Syrské ortodoxní církve. Tato církev nazývaná i jakobitská nebo miafyzitská byla jednou ze tří asyrských církví, proto byl Tur Abdin jedním ze tří center asyrského národního života. Dalšími byly region Hakkari a Ninivské pláně u Mosulu.
Po příměří z Mudros koncem října 1918 Francouzi za pomoci Francouzské arménské legie obsadili Cilícii (turecky Çukurova), zatímco Britové obsadili severní část vilajetu Aleppo s městem Antep (dnešní Gaziantep) a nedávno oddělené mutasarifáty Urfa a Maraş (dnešní Sanliurfa a Kahramanmaraş), které předali Francouzům koncem roku 1919.
Podle mírové smlouvy ze Sévres v létě 1920 měl autonomní Kurdistán zahrnovat území vilajetu Diyarbakir a severní polovinu vilajetu Charput. Francouzi nevěřili, že se dostanou tak hluboko do Anatolie a plán modifikovali tak, že Kurdistán pod jejich protektorátem měl vzniknout v pásu území podél syrských hranic, od Edessy (Sanliurfa) přes Mardin po Gazartu (Çizre). Pokusili se tam ale pouze neúspěšně o dobytí asyrsko-kurdského města Mardin.
Již v lednu 1920 Francie začala ustupovat pod náporem turecké armády. Po podpisu Smlouvy z Ankary v říjnu 1921 nakonec v lednu 1922 evakuovala Cilícii a v únoru skončila Francouzsko-turecká válka stažením Francouzů z Antepu a Maraşe do dnešní Sýrie.
Podle článků 62 a 64 mírové smlovy ze Sévres měli Kurdové v severní Mezopotámii právo na autonomii a později nezávislost. Článek 62 také zabezpečoval menšinová práva pro Asyřany v Kurdistánu. Francie svou neochotou ubránit Tur Abdin před Turky zradila Asyřany. Také zradila Kurdy, protože je nemobilizovala za národní věc, neudržela aspoň část Kurdistánu a spíše sympatizovala s imperialistickým snažením tureckých nacionalistů.
