Strach je prý věc nehmotná , ale mně se setsakra zhmotnila. Mám strach z jedné kolegyně v práci a čím víc s ním bojuji, tím je větší.
Začalo to docela nevině, vlastně ani nevím jak a proč. Dost jsme se spolu přátelily , měly společná témata k hovoru a najednou se mnou přestala mluvit. A co víc, začala si šeptat s druhou kolegyní a po očku přitom koukali na mě. A pak ty významné pohledy, plné odsouzení, opovržení a pohrdání. Následovaly taktiky typu - odchody na oběd , zrovna ve chvíli, kdy jsem tam nebyla, abych nimi náhodou nešla – naprosté ticho ve chvíli, kdy jsem se nepřiblížila…..
Nejsem školená v těchto praktikách holčiček z mateřské školky ( teď budeme kamarádit spolu, tou druhou se nebav ona je taková a maková ), promítla jsem si několik dní zpátky co jsem řekla nebo dělala, ale na nic jsem nepřišla a tak jsem se nad to povznesla. Dobře, mají k sobě blízko, to je v pořádku , já si nedělám vlastnické právo na nikoho, s tím jaké jsou nic nenadělám. Ale ono to pokračovalo. Za několik dní už se mnou nemluvila ani klika od dveří. To už bylo i na mne trochu moc. Zpytovala jsem svědomí , pochybovala o sobě, co jsem proboha , tak strašného udělala! A strach, ta potvora už byl tady.
Musím to řešit a dospěle, rozhodla jsem se.
„ Co proti mně máš ?" byla moje první otázka.
„ Já, nic." Odpověděla a honem se zabrala do práce.
„ Tak proč se mnou nemluvíš?"
„ Já s tebou mluvím."
To už jsem přidala na důrazu i na hlase „Já se tě ptám, co jsem udělala, protože ta situace tady není normální, na otázky mi jenom odsekáváte , vyhýbáte se mi , tak se asi něco muselo stát ? Tak to chci vyřešit.“
Chvíli bylo ticho a všichni ostatní byli tak zabraní do práce, jak jsem je ještě neviděla, pak se nadechla, otočila se konečně ke mně a pronesla triumfálně : „ To musíš vědět ty, co jsi udělala a já se s tebou o tom nebudu bavit!"
A bylo to tady pocit viny a strach. Teď už jsem byla plná pochyb jsem přemítala, zpytovala , vzpomínala, ale marně.
Nebudu vás unavovat podrobnými rozhovory, ono jich zase až tak moc nebylo. Taky jsme si na sebe slušně zařvaly, to když jsem neodbytně žádala vysvětlení, aby se vyjasnilo a mohly jsme v klidu pracovat. Odpovědi byly pořád ty samé dokola. Nebude se mnou o tom bavit a nic se neděje, všechno si to jenom vymýšlím.
Po měsíci vypadal můj pracovní den tak, že jsem ráno a večer pozdravila , celý den se mnou nikdo nepromluvil, musela jsem sebrat veškerou odvahu a přestat se klepat, když jsem musela (a to bylo několikrát denně) s někým něco probrat pracovně. To byl největší kámen úrazu. Zkuste si něco pracovního vyřešit, když
- dělá , že vás neslyší
- neodpoví vám a vy stojíte jak žebrák
– cokoliv co řeknete ( podotýkám, že šlo o maličkostí, nic zásadního) je označeno jako „Zase si něco vymýšlíš a do všeho kecáš"
Běžel čas a já byla stále víc a víc deprimovaná, plná strachu, co zase bude a uzavřená do sebe. Když to nemohu řešit, budu si dělat svou práci a ať mi trhnou! Tak nebudu v práci mluvit , je to děsné , ale zvládnu to. Kdybych doopravdy něco udělala, řekla by to, já bych to mohla změnit nebo se omluvit a hlavně vyřešit. Ale tady vůbec nejde o to vyřešit. Nejsem žádná křehounká putička , jenže ať jsem chtěla nebo ne, válcovalo mě to.
Jak jsem se uzavřela do sebe, nevšimla jsem si , že se lavina šíří. Když mě naše vedoucí zarazila po dvou slovech věty ( chtěla jsem jí oznámit, kdy si vyberu dovolenou) „ Už zase do něčeho šťouráš!", ztuhla jsem. Tak to ne! Zašla jsem za ní, sdělila jí jaká je u nás situace a na oplátku se dozvěděla, že si k ní chodí na mně všechny stěžovat, že se jim pletu do jejich soukromých rodinných věcí! ( a to už jsem asi 3 měsíce poctivě mlčela 8 hodin denně) A , že už neví co s tím, že si tedy budeme muset všichni společně sednout a probrat to, až nato bude čas – když tedy chci. Zatím, čas nebyl, pořád je tolik práce.
A tak teď řeším co dál. Díky pochybnostem a strachu jsem se dostala do pozice špinavého hadru na podlahu. Uvažovala jsem o tom, že změním zaměstnání, ale proč bych vyklízela prostor já ? Není jednoduché sehnat práci v mém středním věku a kromě toho já ji mám celkem ráda a dělám ji dobře.
Jak někoho přesvědčit o něčem , když nechce slyšet? Jak se bránit proti manipulaci a pomluvám ? Věc, kterou si myslí většina, je pravdivá? Jak to , že to nikoho nezajímá? To mají všichni jasno? Nikdo se mě nechce zeptat jestli je to pravda, ani mi říci co proti mně má ? Nikdo to nechce řešit? Nebo se všichni jen bojí té jedné kolegyně ? Bojí se s ní nesouhlasit, aby se neocitli na té straně ,co já ?
Připadám si , že si tady taky tak trochu stěžuji a žaluji a asi to tak je. Ale já si vážně nevím rady a připadám si bezmocná.
