Sen o ševci, co se držel svého kopyta

Kráčím po ulici plné lidí,  jedu autobusem,  procházím různá města,  jejich uličky,  parky  všude potkávám mnoho různě barevných lidí -  většina je v temných nevýrazných odstínech červené, hnědé, šedivé.   Někteří mají barvy jasnější,  ale  jen občas potkám někoho  kdo je  výraznější.

Začínám je zastavovat   a ptám se jedné temně hnědé postavy :  „Kdo jsi ?" - „ Nevím,   já musím do práce !" - odpovídá mi nevrle , zastavuji  sytou  rudou : A do jsi ty ? „ Nevím, nezdržuj mě, jsem naštvaný , mám toho moc ,  nic nestíhám"  ... už zoufale pobíhám a stavím se jim do cesty , ale všichni mají  ve tvářích výraz nepřítomnosti , spěchu , odevzdanosti a jako bych je tou otázkou nepříjemně  vytrhla  z jejich snu. Vnímám jak jsou jejich barvy těžké, husté, ale když se zadívám do hloubky vidím uvnitř záblesky různých jasných barev . A v tom ke mně kráčí krásná žluto-oranžová postava : „ Chceš vědět kdo jsem  ?" ,obrátí se na mne. Se zájmem zkoumám její jasné zabarvení,  a přikyvuji „ Jsem učitelka a už se nemohu dočkat, až těm svým kuřátkům pomohu objevit další možnosti jejich  barev. "   Nemohu  od jejího vyzařování  odtrhnout pohled , propadám se do nich hlouběji a hlouběji....

 Obraz se mění - jsem ve škole, ale je to vlastně velký park. Přicházejí sem rodiče se svými malými  nádherně barevnými dětmi, barvy těch dětí jsou velice proměnlivé  a zářivé - jakoby říkaly  všechno je tak zajímavé, úžasné a přitažlivé !  Jdou s nimi do středu parku do altánu s duhovou skleněnou kopulí , pod  níž je vítá skupina bytostí v jemných , ale vyzařujících odstínech všech barev. Mile a vstřícně se na ně usmívají , hrají si s nimi a povídají, smějí se a během té doby děti mění své zbarvení , až se nakonec ustálí v jednom základním tónu ... dítě se radostně  rozbíhá k rodičům   a volá „ Já jsem ....! Pohlcuje mě atmosféra tohoto místa, plného  klidu, vyrovnanosti  a přece naplněna pohybem a životem.  Všude mezi stromy si hrají skupinky dětí v podobných barvách jako jejich učitelé , jsou tak plné života... jejich křik není křikem, ale koncertem štěbetajícího ptactva a celý obraz je obrazem nádherné harmonie všech barev......

Až nepříjemně jsem odtud vytržena znovu na ulici...ale je to jiné!  Lidé se usmívají, kráčejí klidně jakoby věděli tam jdou a proč , vnímají se navzájem   a jak kolem mne procházejí slyším : „ já tě uzdravím, když bude třeba ..... já ti postavím příjemný a pevný dům.....já ti upeču ty nejkřupavější rohlíky ......já ti vypěstuji  chutnou a zdravou zeleninu ....a já ti ušiji pohodlné, pevné a krásné boty na celý život." ..... Zarazím se. „ Jenom jedny na celý život ?  A tobě nevadí, že jsi celý život jenom švec ?" ......... Chápavě se usmívá :  „ Ne,   já jsem dobrý švec, a mé dílo je dobré, a proto jsem šťastný já  i ti kdo boty nosí, jsou to šťastné a spokojené boty, v nich víš  kdo jsi a kam jdeš . A když mám hlad, koupím si šťastný rohlík ." S laskavým  úsměvem, jenž obsahoval moudrost ve své jednoduchosti  mi podal jedny boty , a jak odcházel viděla jsem jak přes jeho nádherně zelenou barvu vyzařují všechny ostatní barvy spektra ....