Když zamrzá louže ...

Někdy se to povede.   Nemusí to být  neobvyklý objekt ani velká krajina, stačí dobré světlo a třeba louže doma na zahradě … 

Mám ráda tyhle chvíle,  kdy vylezu s kámošem foťákem a vlastně nevím co fotit.  A tak se nechám  vést,  jenom se dívám .  Najednou  se slyším  jak vydechnu –„ To je krása !“ a už   to vidím.   Cvakám,  a ono to samo,  tady to zasvítí,  tamhle se to zaleskne a tam mě to posune.   Svět kolem  je plný světla,  věci jsou zářivější,  jasnější,  mají jiné tvary,  které jakoby předtím nebyly,   ještě tohle ……  když tu najednou přijde mrak a je po všem.    Je konec.   Já zjistím,  že mám úplně zmrzlé ruce,  klepouce mi nohy v pokleku,  jsem celá od sněhu.  …. Tak honem do tepla,  ještě že to nemám tentokrát daleko.  Stejně se ještě několikrát ohlížím,  jestli by se přeci jenom ještě něco nedalo ….