Jarní monolog

Venku je dnes krásně, sluníčko - musím už konečně na zahradu pokračovat v jarní přípravě. Včera jsem toho moc neudělala.  Jen utřu nádobí , dopiji ranní kávu…

Tak teď se převléknu do pracovního a jdeme na to, už se těším. Bobíku jdeš se mnou? Jistě, a míček taky. Kde začnu? A hele, ono začíná pršet. No, zatím jen kape, když už jsem tady dojdu si alespoň nabrat kompost a připravím si ho. Jestli začne hodně pršet, alespoň nebude jako bahno, třeba mezitím přestane kapkat. To byl dobrý nápad, tak to by jsme měli, donesu ho pod střechu.

A hele, máta - už raší , a já jsem ještě neostříhala suché klacky  od loňska, položím kbelík, to je hned. No vidíš , teď máš světlo!  Toho listí a jehličí co sem napadalo, to musí pryč, dám to sem vedle na hromádku a pak to odnesu , ten plevel tedy už bují , šupem ven, než se rozrosteš!   Jde to krásně, hlína je tak akorát mokrá, vezmu to tady kolem. To se vám ulevilo , teď se vám bude hezky dýchat. Ta máta se ale rozrostla, už mi tady okupuje pažitku, měla bych jí trochu umravnit. Vytrhnout, vyhodit to ne, vždyť se tak snažila.  Že bych kus přesadila jinam? Ale kam ? Neříkal mi o ní někdo, že by ji chtěl?  Komu bych jí dala? Tu by mohli mít i na balkóně, zkusím se zeptat. Tak tady zatím zůstaň . Ale prokouklo to!

Pořád kape. Na té plachtě přes bazén je už nějak moc vody, mělo  by se trochu odebrat. To ještě zvládnu. Konev je tady vedle a vodu bych mohla  přelít do sudu na dešťovku, za chvíli budu sázet, bude potřeba zalévat, tak jdeme na to. To je tíha, kolik že to má ? 10 litrů tj.10 kg, ale není úplně plná – tak devět. Vezmi to jako posilování , nabrat –zvednout- odnést- zvednout- vylít a znova, zapoj břišní svaly! Pohoda, jde to!  Kolik jich je ? Šest ? No tak ještě jednu a to stačí, ať to zase nepřeženu.  A teď bych konečně mohla donést ten kompost.

Bože, to je krásně! Cože, vždyť prší !  Ale mě je krásně a příjemně, a ten vzduch , ty  kapičky jak nejjemnější sprcha. Mě se vůbec nechce domů. Co vy rostlinky, koukám, že vám to taky nevadí ani netrpíte. Je to tak klidné a přirozené. Kdo přišel s tím, že se před deštěm máme schovávat, že budeme mokří a co vlastně? No jistě zase civilizovaný  člověk. Ještě, že jsem tady sama a nikdo na mě nevolá „ Co tam děláš, pojď domů,vždyť prší!“ Asi by mi zkazilo náladu, kdybych  měla odpovídat, vytrhlo by mě to z toho uklidňujícího pocitu, který tady sdílím s kapičkami dopadajícími na listy, na zem a hele tady  na kameni je malá proláklina a v ní teď malé jezírko, spíše loužička a s každou další kapkou je větší.

A co ty Bobíku? Schovaný pod střechou a koukáš na mě jako bys nechápal. No tak jo, už půjdu domů. Ty bys měl mokrý kožíšek, ale já mám náhradní, ten mokrý sundám vezmu si suchý a dám si čaj! Tak pojď .