Jak se psalo před 100 lety

Našla jsem doma poklad, odkaz od mých předků. Původně jsem ho objevila jako dítě doma na půdě, ve starém dřevěném vojenském kufru,  společně s dalšími starými knihami, které jsme jako děti prozkoumaly a zase uložily zpět  a šly objevovat další zajímavější tajemství staré půdy. Jenom mi vždycky vrtalo hlavou, jak ta těžká dřevěná bedna mohla sloužit jako kufr.

prababička Božena se svými vnoučaty asi v r.1932

Vlastně už dnes ani nevím, kdy a jak  se ocitly knihy u mne. Stěhovaly se  se mnou, věděla jsem, že  tady někde ty svazky jsou. Snad dlouhá zima, snad něco úplně jiného mi teď připomnělo, že tam někde je svázaný celý ročník časopisu.   Našla jsem jej – Šimáčkův Šťastný domov a hned dva ročníky. Nejdříve jsem pátrala po tom, z kterého jsou  roku  a vyrazilo mi to dech – 1911/1912 a 1923/1924 – to je více než 100 let! Svazek jsem otevřela a skutečně s úctou začala listovat. Hladila jsem krásně zachovalé, zažloutlé stránky ( zřejmě z kvalitního papíru ) a začetla se do článků . Z rubrik Rady pro život, Besídka, Matka vychovatelka, Pro naši drobotinu, Domácí lékař, Právní přítel, Ze života pro život,  Moda, Umění v domácnosti, Školy a výstavy, Ze ženského světa , Varujte se, Ruční práce,  Z domácí zahrádky, Kuchyně, Stroje a přístroje, Domácí dílna, Jemný mrav , Tělocvik a sport, Hry a zábava, Hovorna, Román na pokračování... na mě zavanul duch doby, jak lidé žili, co je trápilo, s čím potřebovali poradit, co bylo novinkou a co je ovlivňovalo.

Chtělo se mi poděkovat babičce, že dala ty časopisy svázat a že se uchovaly, když mi došlo, že mojí babičce bylo v roce vydání pouhých 12 let, neboť se narodila v poslední roce předminulého století – 1899. Takže to musela být moje prababička. Co já o ní vlastně vím? Smutně přiznávám, že toho není moc. Zjistila jsem, že se jmenovala Božena, měli s pradědečkem řeznictví a hospodu na vesnici, a našla její fotografii – byla to dáma, která určitě odebírala  časopis pro paní a dívky.  Možná po ní jsem zdědila lásku ke knihám. Možná je to poselství dalším generacím. Podívejte, jak jsme žili . Možná je to zhmotnělá touha vědět, co bude za sto let. Moje babička se dožila 92 let a doposledka trávila rána u novin  a probírala politiku, zajímalo ji všechno nové. Můj otec vždycky hlásal, že by tu chtěl být alespoň do  stovky, protože chce vědět jak se svět změní a co nového lidé vymyslí. To se mu nepodařilo, ale  já teď mohu  nahlédnout do toho jak mysleli lidé před 100 lety .

Díky prababičko, za ten vzkaz co mi byl po tolika letech doručen, je ve správných rukách – ale to jsi asi zařídila.  Nevím sice, co zanechám já svým dalším  potomkům, ale snad  něco vymyslím, je to moc hezký nápad.  Myslím, že bys měla radost, že o tvé době budu vyprávět tady na blogu. Doufám, že i tady se najdou lidé, kteří se rádi začtou do dob dávnou minulých, do příspěvků čtenářů, které jim časopis otiskl a do rad které jim poskytl. Lidé, kteří si stejně jako já položí otázky.   Jsme tolik jiní?  Jsou naše názory  skutečně tak originální a moderní?  Jsme chytřejší, zdravější, lepší ? …. A hlavně jsme moudřejší? …. Co jsme udělali s vašimi myšlenkami a ideály, s vašimi sny o budoucnosti ?