Hloupá pohádka o Popelce! aneb Nejsme emancipované - jsme Popelky

Byla jednou jedna malá holčička co měla ráda pohádky a nejvíce milovala tu o Popelce. Snila si často o tom, že až bude velká najde ji princ, který se do ní na první pohled  bláznivě zamiluje. A tak se ze všech sil snažila být pilná, skromná a pracovitá.  

V té samé době nebo možná a něco dříve se narodil v jiné rodině chlapeček. Ten měl také rád pohádky a snil o tom jak jednou vysvobodí a zachrání  princeznu.

Jak roky běžely holčička rostla. Doma mamince ve všem pomáhala, učila se vařit, prát, v jejím pokojíčku bylo vždy čisťoučko. Šila šaty na panenky, později i pro sebe, uměla  plést, háčkovat, drhat, vyšívat….. ale i vymalovat nebo vytapetovat, pověsit obrázek , opravit nábytek, vyměnit těsnění u kohoutku, udělat si sama poličku, rozdělat oheň, topit v kotli, štípat dříví.  Ráda pěstovala květiny i zeleninu, věděla co která z nich potřebuje, kdy je sázet a jak hnojit, okopávat. Moc ráda tančila , chodila do baletu, zpívala ve sboru a hrála na klavír. A přitom všem měla ve škole většinou vyznamenání. Možná, že už tehdy to dělala proto, že v jejím podvědomí vyklíčil a žil sen o skromné a pracovité dívence, na níž čeká princ.  Byla šťastná , veselá a spokojená sama se sebou, jak to všechno zvládá.

Malý chlapeček zatím vyrůstal v láskyplné péči svých rodičů, starali se, aby mu nic nechybělo, aby netrpěl, dali mu všechno po čem zatoužil . Jeho rodiče  nebyli bohatí, ale tvrdě pracovali, aby mu všechno mohli dopřát, a jeho nezatěžovali nikdy starostmi o peníze. Chtěl být jednou chytrý a silný a tak se hodně učit, hodně četl , znal všechny významné autory, věnoval se různým sportům, poměřoval své výkony a ochutnával první vítězství v závodech. Měl velký přehled o hudbě, sledoval  všechny světové trendy a kapely, sbíral jejich nahrávky, chodil na koncerty.  I v něm vyklíčil se o princi , který je výjimečný, vzdělaný,obdivovaný,  krásný a všemi milovaný.

Čas plynul, naše Popelka dospěla, ale tři kouzelné oříšky jí do nosu necvrnkly. Její vrstevnice se už vdávaly, rodily první děti a svobodných princů kvapem ubývalo. Vyrazila tedy hledat prince sama. A našla ho - kde jinde než na plese. Byl to její ples maturitní a on byl středem pozornosti všech dosud svobodných dívek. Ale asi proto, že podvědomě rozlouskla první oříšek, všiml si právě jí. Začali spolu chodit , ona k němu vzhlížela a on ji zachraňoval od nevědomostí a uvedl ji do velkého světa . Protože po roce otěhotněla, vzali se. Konečně měla prince, který byl krásný, obdivovaný a hlavně její.

Tady by mohl být konec té pohádky , ale není…

ještě zbývá  „a žili spolu šťastně až do smrti“.  Nevím jestli do smrti, ale šťastně určitě ne.

Popelka zvládala všechny domácí práce, péči o děti, nákupy, chodila do práce, ale taky malovala, tapetovala, zajišťovala všechny opravy, zavařovala, když měli málo peněz našla si další práci domů. A princ hodil do namáhavé, velice těžké a důležité práce, spal, díval se na televizi, spal, četl  dlouho do noci a pak dlouho spal. Aby unesl tu zátěž všednosti a přízemnosti , musel občas s kamarády na pivo či víno, kde zasvěceně debatovali a řešili problémy světa. Proto nemohl mít čas dojít pro děti do školky, na třídní schůzky, vyprovodit je na letní školu, jít na školní besídku, psát s nimi úkoly, vodit je na kroužky, číst pohádky ani jezdit na kole a plavat . Nemohl k nim v noci vstávat, ani o ně pečovat, když byli nemocné. Protože neměli moc peněz, neměli auto, nejezdili na dovolenou . Popelka se zase stala Popelkou , všechno zvládala, málo spala , pracovala a milovala své děti se kterými si moc ráda hrála, zpívala, chodila na výlety, učila je všechno, co sama uměla a četla jim pohádky. Ráda se na ně dívala, když spaly a držely se jí svou drobnou ručičkou. Potom šla do ložnice a tiše a bolestně plakala do polštáře. Byla tak unavená a tak zklamaná a tak moc bezmocná. Už nevěděla, jak odpovídat princi na to proč nemají peníze, kam je všechny dává, proč jsou už zas děti nemocné, proč nemá náladu na sex, proč nemá v poledne oběd na stole a proč už zase není teplá večeře, proč není společenská, když si přivede v noci kamarády, proč pořád zavařuje, proč to radši nekoupí, proč obléká děti do toho nemožného co ušije , proč tloustne a necvičí , proč už je zase na televizi prach, proč musí pořád uklízet a luxovat, když je on  zrovna doma, proč si děti nemůžou chvíli hrát v klidu a nejlépe v pokojíčku, proč nechápou učivo a dělají chyby a rámus. Bolelo jí srdíčko, když musela dětem stále odpovídat , že tatínek má moc práce anebo je unavený , když se ptali  proč s nimi nejde tatínek na výlet a proč sis nimi nehraje .

Tak ráda by se vzdala alespoň poloviny svých schopností a dovedností, ale kdo by to dělal? Tolik toužila po tom, aby se mohli o všechny ty povinnosti a starosti rozdělit , aby se mohla o partnera v těžkých chvílích opřít, aby ji někdy pohladil a podržel. Najednou věděla, že tohle asi princové neumějí.  Čekala, že ten kdo ji bude milovat, ten  ji zahrne láskou pozorností, že si ji bude hýčkat, že ona bude tím kdo ho potěší, když bude mít starosti, kdo se postará, aby i jeho svět byl krásnější a příjemnější. Místo toho se jí změnil na macechu.

Už byla zoufalá z toho, že on umí lépe vařit, má lepší vkus , větší přehled v literatuře, hudbě, ve všech vědách , děti ho mají radši , je společenštější, oblíbenější  , zábavnější,  krásnější, upravenější a hlavně ve všem  teoreticky nejchytřejší. Vůbec nechápala, když je tak nemožná, neschopná, všechno udělá napůl, nic si neumí zorganizovat, všechno zkazí, ve všem je pomalá a tloustne -  proč na ní žárlí, proč jí vyčítá , že se do práce chodí bavit,  proč kontroluje každý její krok, každý telefon a proč se směje,  co si bere na sebe -  a proč proboha pořád brečí a není spokojená nikdy s ničím. Vždyť mají tak krásné manželství a všichni ostatní jim závidí  a on tedy spokojený je !  Ale protože to byla Popelka, věděla, že musí hodně vydržet a být trpělivá a chápající, nechávala si to všechno líbit. Ale odmítala mu uvěřit,  začala se sním hádat, on jí na oplátku, fackoval, mlátil a kopal. Už nebyla šťastná, nesmála se a život se jí zdál jako místo velkého utrpení.

A tady by zase mohl být konec pohádky, kdyby se sebrala , odešla a rozvedla se.

 Chtěla to udělat, ale protože to byla Popelka a nedokázala nikomu ublížit, dětem, že by je připravila o otce, jeho rodičům, které by to zabilo a měla by je na svědomí, a ani jemu který ji tak strašně miluje a klečí před ní a prosí , aby neodcházela, skáče z mostu a polyká prášky – zůstala. Moc dobře věděla, že když to neudělá teď, že už na to znovu nesebere odvahu a že s ním tedy musí žít a trpět. 

A tak s ním tedy žila  a jestli neumřeli žijí dodnes spolu , ne šťastně, ale spolu. Popelka v noci pláče do polštáře a sní o princi co možná není krásný , ale  umí pohladit, který se o ni a děti postará , bude se s nimi společně radovat a hlavně, který ji uvidí jako  rovnocenného člověka. A princ je spokojený,  jeho hrdost neutrpěla, žena mu neodešla, tj. -  je skvělý manžel, otec a milenec.

Že pohádky mají mít šťastný konec ? Tak tedy dobře.

Popelka se nevzdala , rozlouskla druhý oříšek a v něm bylo jen malé zrcátko . Podívala se do něho na svůj pokřivený obraz a vydala se,  ze svého osudu, hledat znovu. Tentokrát už ne prince, ale sama sebe  . Dlouho si myslela, že si vybrala toho nesprávného , ale zrcátko jí ukázalo, že schovala sama sebe. Posbírala střípky své důstojnosti, sebevědomí , odvahy a zraněného srdce a pustila se do tvoření nové Popelky.    Přestala se zabýval tím, jaký je on a začala – zcela  nehodno její skromnosti – koukat na sebe . Nebylo to vůbec lehké , trvalo to dlouho, ale byla trpělivá a postupně se jí vracela síla  a radost.

Dnes má Popelka svou práci, spoustu zálib a koníčků. Pěstuje květiny, zeleninu i keře, zkouší všechny nové i staré techniky ručních prací, čte co ji zajímá, předělává si podle svých návrhů byt a všechno to dělá s radostí. Je opět šťastná a spokojená . Dělá to, co má ráda a co umí a vůbec už se nestará co tomu řekne princ, jak to ohodnotí .   A on je kupodivu také šťastnější, přestal ji zachraňovat a učit – už není koho. Možná jenom dospěli a možná pomohlo kouzlo oříšku.  Možná od něho jednou odejde a možná taky ne.  Ale už ví, že lidé se k ní chovají vždy podle toho, kým je ona a co jim dovolí. A taky má chovaný ještě jeden oříšek……..

A to už je skutečně konec pohádky, milé děti, všechno dobře dopadlo a Popelka už ví, že chce především být šťastná, že je sama sebou, a to za ní žádný princ neudělá.