Stromy nás přežijí. Anebo také ne. Záleží, jestli jim to dopřejeme. A především, jestli to dopřejeme sobě, anebo budeme raději za hezkými městy se stromy jezdit jen na dovolenou.
Cestou kamkoliv míjím starou jabloň v ulici Antonína Škváry. Je napůl cesty mezi Ostrovcem a Rozdělovem. Kořeny má napůl pod asfaltem a větve jsou tak vysoko, že na jablka se nedá ani vyskočit. Jsou potřeba dva, jeden vezme druhého za krk a pak tam dosáhnete.
Vždycky si říkám, že jsem ráda, že ji při stavbě chodníku nepokáceli. I ta půlka kořenů pod trávníkem jí zjevně stačí na bohatou úrodu jablek každý rok. Ta jabloň sem patří. Neumím si cestu bez ní představit, byla by neuvěřitelně fádní a dlouhá. Jeden strom.
Myslím, že bychom si měli ve městě dopřát stromů hodně. Všichni se honíme věčně z práce do práce, takže se na dovolenou dostaneme jen občas a pořád spěcháme. Ale co na té dovolené vlastně hledáme? Nestačilo by si udělat dovolenou u nás doma a představit si, že jsme v jiném městě, ve stínu stromů v kavárně, v parku na lavičce, v klidu? Proč mají být krásná jen lázeňská města? Proč bychom si nemohli dopřát krásné město plné stromů i my?
Stromy stárnou pomaleji než my, a když jim to dovolíme, přežijí nás. Každý však jednou dožije a jen my máme jedinečnou možnost stromy také sázet, aby až ty staré dožijí, nové už rostly nedaleko. Aby i naše děti- protože jablko nepadá daleko od stromu- vyrostly ve městě, kde jsou jabloně. Jedině tak stromy ve městě neztratíme nadobro.
