Vždycky mi vrtalo hlavou, proč by někdo na sebe bral všechny hříchy světa a dobrovolně umřel. A jak by vlastně ty hříchy na sebe mohl vzít. Odpověď pořád neznám. Dnes jsem se pokoušela přiblížit příběh Velikonoc dětem.
Dnes jsem se pokoušela přiblížit příběh Ježíše a Velikonoc svým dětem. Již vnímají Vánoce jako svátek dětí a ví, že se tehdy Ježíšek narodil. Všichni ostatní mu pak nosili dárky a radovali se s ním. K tomu jim svítila betlémská hvězda.
Pak Ježíš vyrostl a stal se z něj dospělý muž. Hodně toho zažil a uvědomil si, že umí lidem pomáhat. Vyprávěl jim, jak se mohou k sobě a k druhým chovat, aby spolu dokázali žít šťastně. Učil je ohleduplnosti, že k sobě mají být hodní a nemají si ubližovat. Kromě toho uměl lidem pomáhat. Uměl léčit lidi a protože tehdy moc léků nebylo a každá nemoc mohla znamenat konec života, lidé si ho za to moc vážili. Také uměl dělat zázraky, třeba když když nakrmil zástupy rybami. Lidé ho měli rádi a chodili poslouchat jeho vyprávění.
Protože lidí, co Ježíše poslouchali, bylo hodně, všiml si toho místní král Pilát. Nelíbilo se mu, že Ježíše poslouchá tolik lidí a začal se bát, že přestanou poslouchat jeho. Bál se, že se ho přestanou bát, a že ztratí svou moc.
Ježíš, protože měl zvláštní dar, věděl, že se blíží jeho smrt. Se svými učedníky proto jednoho dne seděl na společné večeři a řekl jim, že je to poslední večeře. Že následujícího dne zemře a že ho jeden z nich zradí. Učedníci mu nechtěli věřit. Potom ho jeden z nich, Jidáš, zradil. Zradil ho za peníze královým vojákům a ti Ježíše zatkli. Nedokázal ale překonat svůj špatný čin a zlé svědomí ho přimělo si vzít život.
Další den Ježiše zabili, dali ho na kříž. Ježíš zemřel, lidé truchlili a dali ho do hrobu.
Pak bylo ticho. V neděli ale Ježíš v hrobě už nebyl- vstal z mrtvých a vešel na nebesa. Lidé se radovali a radovali se ještě další den.
Vždycky mi vrtalo hlavou, jakou váhu má Ježíšova oběť. Proč by někdo na sebe bral všechny hříchy světa a dobrovolně umřel. A jak by vlastně ty hříchy na sebe mohl vzít.
Odpověď pořád neznám. Každopádně to, že se stal takovým symbolem a mnoho lidí více nebo méně dodržuje křesťanské zásady, ačkoli jinak třeba aktivně věřící nejsou, jistě znamená mnoho. Přestože cesta západní křesťanské civilizace je samozřejmě trnitá a ve jménu křesťanských hodnot často zapomínala a zapomíná na toleranci, která určitě někde v základě křesťanství má být.
Ačkoli jsem si přečetla, že Ježíš rozhodně nechtěl vyvolávat žádnou revoltu a chtěl jenom, aby lidé žili správně sami o sobě a byli zodpovědní bohu, vnímala ho tehdejší moc jako nebezpečného. Dětem a sobě to překládám tak, že tehdejší moc vládla strachem a nechtěla, aby lidé pochopili, že se nemusí bát, že mohou žít v určité harmonii a v respektu z boha, nikoli ve strachu z pozemských vládnoucích struktur. To je ale jen moje reflexe toho, že dnes někteří k vládě používají strach rovněž. Strach samozřejmě omezuje svobodné rozhodování i lásku k bližnímu jako základ křesťanství.
Věřící člověk se bojí boha, ale zároveň v něm má oporu. Kdesi jsem nedávno četla, že naše česká společnost bez víry je v tomto opravdu bez opory a dopady pociťujeme v různých směrech včetně chybějící sounáležitosti či soucitu. Možné to je. Chybějící víra je jedním z kamínků či kamenů v mozaice naší doby, naší pandemie, našeho strachu z vládnoucích struktur či absence víry v možnost jejich změny…
V každém případě přeji nám všem, ať se během Velikonoc můžeme zamyslet nad příběhem starým dva tisíce let i tím dnešním, přes chybějící odstup varujícím pro naši společnost a to, jak funguje.
