Město staví a opravuje řadu budov, ulic, náměstí, buduje parky, sází stromy. V čem je rozdíl mezi kvalitním návrhem a tím nekvalitním?
Řekněme, že naším cílem ve městě je kvalita. Koneckonců jsme město pro kvalitní život. Chtěli bychom tu mít díla (stavby, parky, náměstí...) , která budou funkční a zároveň krásná, ocení je místní obyvatelé, budou pohodlná a praktická a zároveň se na ně přijede se zájmem podívat i někdo přespolní. Taková díla dokáží tvořit a podpořit identitu města. Identita je přitom jedním z klíčových momentů, který na Kladně dosud po pádu Poldovky hledáme.
Ale jak na to. Máme pracovat hlavně s místními architekty a projektanty anebo naopak jen s těmi nejznámějšími? Má všechno být supermoderní a po vzoru jiných měst?
Na to se dobře odpovědět nedá. Potřebujete hlavně někoho, kdo přistoupí k návrhu s citem. S citem musíte přistoupit k návrhu domu, náměstí stejně jako ulice nebo parku. Až se to všechno postaví, bude všechna tahle díla používat člověk. Musí se prostorem snadno pohybovat pro předvídatelných trasách, musí pro něj být identifikovatelný (jedinečný), měl by být pochopitelný a měl by se v něm snadno orientovat, prostor by měl vypadat zhruba tak jak člověk intuitivně předpokládá podle jeho funkce. Takže kostel by asi měl navozovat duchovní atmosféru a neměl by vypadat jako benzínová pumpa, zatímco bytový dům by pravděpodobně měl ztělesňovat příjemný a bezpečný pocit domova. Naopak rodinný dům může být výsostným ztělesněným pocitem svého majitele, neboť je to jeho doména. Jenže... pokud je to dům v řadové zástavbě uprostřed ulice, asi se nepatří na něj stavět rozhlednu a je nutné mít trochu pokory. Park by zas neměl připomínat výběrem květin dálniční parkoviště a na dětském hřišti byste asi neměli sázet tmavé stálezelené jehličnany jako na hřbitově.
Zkrátka každé místo nebo budova má v sobě nějaký archetyp, nějakou vnitřní představu, obraz, který si v sobě každý člověk nese. A to, s čím se setkáte ve skutečnosti, nějak vnitřně a možná i nevědomě porovnáváte s tím obrazem. Buď to s pocitem a obrazem nějak ladí, anebo ne- buď se cítíte příjemně a nebo něco nehraje. Pokud se architektovi nebo projektantovi podaří tento archetyp ztělesnit, má vyhráno, protože lidé projekt pochopí a budou se v něm cítit dobře.
Neznámená to rezignaci na "nápady", jakkoli leckdo říká, že nápad je nejhorší nepřítel architekta. Samozřejmě je žádoucí třeba v parku pracovat s momentem překvapení, zajímavým výhledem, netypickým stromem nebo neobvyklým záhonem. Ale všechno má svou mez a nechceme, aby se z našeho prostředí stal lunapark. Jeden cizokrajný strom v dohledu určitě stačí, nechceme přece v každém parku arboretum exotických dřevin. Stejně tak experimentální záhon stačí na velkou plochu jeden, jinak se prostředí zapleveluje a orientace a jakýsi pocit klidu se ztrácí.
Pokud stavíte běžnou ulici, je žádoucí se ve výstřelcích a nápadech spíše držet při zemi a sledovat jednoduché údržbové detaily, jednoduchou organizaci prostoru, logické pěší trasy a jiné návaznosti. Jinak se vám může stát, že z projektu vznikne vzorkovník výrobce betonových prvků, všude máte nějaké obrubníky, palisády, stupínky a schody, kde se drží nepořádek a ještě o ně můžete zakopnout. Taky jsou takové vzorkovníkové akce docela drahé.
Stejně tak se dá mluvit o mobiliáři- lavičkách, veřejném osvětlení, koších... tyto prvky jsou hodně namáhané. Měly by vydržet nápor lidí a být snadno udržovatelné, to znamená z kvalitních materiálů a takové, aby je menší poškození úplně morálně nedegradovalo a nevynutilo si okamžitou výměnu.
Budovy, to je jiná píseň. Po generace a generace vycházely stavební slohy jeden z druhého. Takže i když nástup gotiky vyvolal nechuť a bylo to ve své době revoluční, využívaly se po staletí podobné postupy, stavělo se na dlouho (a dlouho). Okna pořád vypadala jako okna a zeď jako zeď, domy ctily místo, kde stály a tvořily dohromady hodnotné prostředí, které dodnes v historických centrech měst vyhledáváme. Historické stavby v sobě mají určitý klid a harmonii. Dnešní stavby naproti tomu teprve pomalu získávají patinu. Protože se staví hodně a rychle a s pomocí moderní techniky, s využitím spousty materiálů a moderních postupů, domy se od sebe často hodně liší. Cílem je být co nejoriginálnější, nejžlutější, nejvyšší nebo aspoň nejlevnější atd. Prostě Fuck the Context, jak se vyjádřil mimochodem jeden známý architekt. Výsledkem jsou domy "každý pes jiná ves", slepé ulice (si dovolím přihodit do jednoho pytle, protože stavět nelogickou uliční síť je podle mě trestuhodné).
Dnes zkrátka navrhuje a staví “každý”. Někdo si projektanta nebo architekta ani nenajme, protože tomu “rozumí” sám nejlépe a pak, díky množství absolventů příslušných oborů, je spousta architektů, kteří sice umí stavbu dobře projednat se stavebním úřadem, ale nemají cit pro stavbu jako takovou. Zdá se, že doba administrativní sleduje trochu jinou “kvalitu”, než jakou bychom potřebovali.
Trochu pokory přátelé. Koukejme se kolem sebe, je dobré zapojit cit a zapomenout chvíli na všechna potřebná povolení, které každá stavba musí mít. Držme se chvíli toho základního cíle. Stavíme napořád, bude to tu s námi pořád, tak stavme s citem. K sobě, k druhým lidem, k přírodě, k materiálům, k místu, k funkci a k tomu, aby to místo působilo příjemně, Takže s citem.
PS: Identita archetypálně příjemného města plného harmonických staveb, parků náměstí a ulic...to by bylo velice krásné a máme tedy dost co dohánět:)
