V uplynulých týdnech jsem viděla několik příkladů toho, co necháváme pro příští generace. Následuje trochu smutné zamyšlení nad naší společností a potřebami každého z nás.
Člověk jako pátý element
Naše společnost je spotřební. Na spotřebě vyděláváme a spotřeba nás baví. Tak schválně, kolik párů bot měl doma můj praděda a kolik jich mám já... tipuju, že několikrát víc. Díky levné dopravě a přesunu výroby "jinam" si dnes můžeme dovolit hodně párů bot. Třeba nevydrží tak dlouho, ale pak si můžeme koupit další. Zároveň totiž šla s cenou dolů i kvalita. Jenže my možná kvalitu už nechceme, protože kvalita spotřební společnost neživí. Spotřební společnost živí spíše kvantita. Kvalita se stává luxusem pro ty, které nebaví nakupovat anebo mají dost peněz a baví je nakupovat. A ještě k tomu je nás asi osm miliard.
země
Pracovní zkušenosti prozatím sbírám hlavně ve stavebnictví. I v této oblasti se chováme dnes spotřebně. Spotřebováváme hlavně krajinu, jak jsem o tom už psala. Souvisí to samozřejmě zase s dopravou. Zatímco předci byli vázání hlavně na to, kam došli pěšky (hospoda, pole, kostel), nás už v tomto směru omezuje jen ochota k dojíždění kamkoli. Proto taky stavíme na místech, kde by předci z různých důvodů nestavěli, daleko, vysoko, v záplavovém území. Mimo centra, mimo snadno dostupná místa, mimo místa, kde bychom chtěli, aby život strávili i naši potomci. A nakonec i domy jsou dnes spotřební, nemají vydržet po generace, ale stačí, když vydrží po dobu našeho života. Jakoby nebyla už ve hře budoucnost, ale jen přítomnost.
voda
Domy jsou tedy spotřební. Vymýšlíme do detailu, kde budeme mít vypínač v kuchyni. Dáváme si pozor na to, aby dlažba pod parkovacím místem měla spáry tak jak má mít. I přestože je dnes stavba vlastního domu poměrně dostupná věc (zvláště na odlehlejších pozemcích viz výše), spolkne hodně velkou část rozpočtů většiny rodin na řadu let ve formě hypotéky. Města jsou vlastně hromady peněz zabudovaných do staveb. Také infrastruktura k těm stavbám představuje hromadu peněz zainvestovaných navěky v ulicích města.
Ve středověku ještě moc trubek pod zemí nebylo a všechno, co od koho teklo, bylo hezky vidět. Jenže když prolezete pár potočních koryt pod našimi městy, kde jsou metry pravidelně položené zámkové dlažby a přesně umístěné vypínače v kráských kuchyních, zjistíte, že "středověk neskončil, středověk trvá". V korytech těch potoků je totiž neuvěřitelný nepořádek. Máme čističky, naštěstí. Sice jsou leckdy nahraně své kapacity, někdy je přívalák vyplaví, ale snažíme se čistit. Aspoň centrálně. Určitě však stojí za to, abychom přemýšleli o tom, co do toho záchoda hodíme, každý u sebe doma.
Zalívání zahrad dešťovou vodou, vsakování vody ze střech na pozemcích a vůbec šetrné zacházení s vodou v době, kdy citelně míň prší a Kladno je ohroženo suchem už nejen někde na papíře, si necháme zase najindy.
vzduch
Doprava nás trápí, hlukem, když se nedá přejít ulice, zplodinami. Vymýšlíme obchvaty a dálnice. Velká část dopravy vzniká změnou míst výroby, změnou nároků na skladování, změnou polohy pracoviště, změnou bydliště. Benzín je levný, takže nic nestojí v cestě tomu, abychom jezdili hodně moc kamkoli. Doprava je vlastně ústřední téma, které se nejvíce ve městech řeší. Jako začarovaný kruh. Jezdíme autem nakupovat do větších obchodů, kam kamiony svážejí ze skladů zboží po dálnicích. Lokální produkce se stala cenovým luxusem na farmářském trhu ve světle požadavku na masovou spotřebu méně kvalitního zboží levně dopraveného z centrálního skladu. Snížení hluku a zlepšení ovzduší kolem dálnice ale už nikdo v ceně zboží nezaplatí.
oheň
Část tříděného odpadu se ani recyklovat nedá a končí rovnou ve spalovně, nebo se jí topí v cementárnách atp. Proto někomu může připadat vůbec neefektivní třídit, anebo je mu to jedno a netřídí, protože je líný nebo ho to jen nebaví. Možná nás začně třídění bavit víc po roce 2024, kdy skončí možnost skládkování (nařízením EU) a zbude jen recyklace anebo ta spalovna. Spalovnu samozřejmě u sebe za domem nikdo nechce (třídírnu na odpady určitě taky ne), jenže skládku už tam ani moci mít nebudeme.
Když to vezmeme z druhé strany, stojí za to se spíš snažit množství odpadu redukovat. Kolikrát jsme dojeli na sběrný dvůr a našli komplet vyhozenou pozůstalost od peřiňáku až po prášek do pečiva. Spalovna? Nebo by to někdo možná ještě využil?
Tím se vracím zas na začátek. Jsme spotřební společnost. Ale musí to tak být? A co děti, budou si moci i v budoucnu hrát anebo budou jen uklízet po předchozích generacích?
