17 11 89

Jedna z mých prvních vzpomínek. Doufám, že ji nikdy nezapomenu a že taky nikdy nezapomenu na rodiče a proč chodili cinkat klíči.

V listopadových dnech jsem byla skoro stejně stará, jako je teď moje tříletá dcera. Z těch dní mám první datovatelnou vzpomínku. Stáli jsme nahoře na Václaváku, obruby záhonů byly plné svíček a celé náměstí ve tmě svítilo lampami a svíčkami a bylo obrovské.

Pamatuju si různé znělky rozhlasu. Hlas Ameriky, Vltavu, BBC. Všechno rodiče poslouchali. Taky odebírali jeden čas dokonce několikery noviny. Sledovali politické televizní debaty a když se rozpadl stát, byl silvestr o dost smutnější. Polistopadový vývoj je nejprve nadchnul a pak zase rozladil.

Celkem často jsme doma řešili všechno možné kolem veřejného dění. Vlastně to bylo téma dne, namísto toho, kam se pojede na dovolenou nebo jaké kdo má koníčky.

Teď už jsou devadesátá léta dávno za námi a moje dcera zná svítící Václavák zatím jen na fotkách. Nevím, jakou bude mít první datovatelnou vzpomínku, snad bude hezká a nadějná jako ta moje a trochu tajemná.

Každopádně život ve svobodě, jaký doufám bude moci i ona prožívat, potřebuje trvalou práci. Potřebuje respekt k jinému názoru, odlišnosti a taky schopnost se domluvit, rozhodnout a pak za tím rozhodnutím stát. Po třicítce je naše demokracie dospělá, ale do zralosti jí ještě dost chybí- a asi bude chybět pořád, Zkrátka potřebuje neustále, abychom se o ni starali a nezapomínali na ní.

Na svoje první vzpomínky myslím často.