Pracuji, tedy jsem

Některé lidi práce nebaví. Ba dokonce obtěžuje. Pro další je zaměstnání nutnost na cestě k poctivě vydělaným penězům. Nic víc, nic méně. Jsou také lidé, kteří si bez práce nedokáží svůj život představit, další žijí jen prací.

Většina normálních lidí si prostě práce váží.

Existuje také velká skupina lidí, jejichž schopnost pracovat je kvůli zdravotnímu postižení omezena.    Zde nastupuje stát se svými příspěvky na invaliditu, na péči a se sociálními dávkami. Velká část těchto lidí ale netouží jen brát dávky, ze kterých se dá možná přežívat. I přes své omezení si přejí být užiteční, dělat něco smysluplného, pracovat. Když se jim trochu pomůže, připraví podmínky, umí to.  Mnozí dokáží naprosto neuvěřitelné věci.

Jejich postižení je naučilo trpělivosti, statečnosti, hledání pozitivní pozice. Mnozí svůj handicap kompenzují talentem, který jiní nemají. Tyto lidi dřív zaměstnávala tzv. družstva invalidů. Naštěstí po devadesátém roce nezanikla, jen se přizpůsobila novým podmínkám.  Družstva jsou sdružena v Českomoravské asociaci výrobních družstev, další firmy jsou dnes především v Asociaci zaměstnavatelů lidí se zdravotním postižením.

Jen samotná Asociace sdružuje 135 firem, které zaměstnávají 15 tisíc lidí, z toho 11 tisíc osob se zdravotním postižením. To je především lidsky obrovská věc a také finančně velká úleva pro celý sociální systém.

Značná část těchto zaměstnanců však dělá – přes všechnu snahu - jednoduchou práci za nízké mzdy.

Pro ty byla dobrá zpráva, že došlo k opakovanému navýšení minimální mzdy. Pro jejich zaměstnavatele ale s tím vyvstal problém. Při nejlepší vůli, prostě je-li někdo invalida, nemůže podat výkon jako zdravý člověk. Proto stát zaměstnavatelům lidí se zdravotním postižením dorovnává jejich náklady tak, aby firmy dokázaly vůbec fungovat, byly na trhu konkurenceschopné. Navýšení minimální mzdy se uskutečnilo, k navýšení těchto příspěvků v letošním roce ale ještě nedošlo.

Snažila jsem se o nápravu pozměňovacím návrhem vloženým do novely zákona o zaměstnávání cizinců. Ten ale sněmovnou neprošel. Bylo málo těch, kteří hlasovali proti němu, ale také málo těch, kteří hlasovali pro. Prý mnozí nevěděli, o co jde. A navíc nejsou peníze. Paní ministryně financí vyslovila moratorium na jakékoliv další výdaje.

Kde není, ani čert nebere.

Pominu tentokrát otazníky nad desítkami miliard na vyzbrojování armády, protože prý to po nás chce pan Trump. Nebudu ani vzpomínat daně pro banky, z nichž naprostá většina působících v ČR není v českých rukou, a které u nás vydělávají víc na poplatcích než na svém know how. Desítky miliard korun odvádějí na dividendách, další peníze případně méně poctivě (přes třeba poradenské smlouvy), svým zahraničním matkám.

Chci se na věc podívat skutečně jen v souvislosti se zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. Je-li člověk zaměstnán a vydělává, odvádí peníze na zdravotní a sociální pojištění jako každý jiný. Nepobírá dávku v hmotné nouzi. Takže jen finančně se příspěvek na zaměstnávání takového člověka do systému sociálního zabezpečení zhruba z poloviny vrátí. K tomu připočtěme, že pokud člověk pracuje, má náplň života, může se realizovat, prostě nemá čas přemýšlet o svých neduzích, sledovat sám sebe. Musí se hýbat, musí jít mezi lidi. Znamená to lepší psychický, ale tím pádem i fyzický stav. Práce prospívá zdraví.

To není jen moje domněnka. Tak to řekl například Václav Krása, předseda NROZP, sám na vozíku, na konferenci o zaměstnávání osob se zdravotním postižením. A ještě k tomu dodal, že práce je ta nejlepší rehabilitace. Ostatně a především – potvrzují to i lékaři.

Návrh na navýšení příspěvku zaměstnavatelům handicapovaných již mám připraven jako novelu zákona. Věřím, že pro těch asi 300 milionů korun ročně tentokrát poslanci a poslankyně ruku zvednou.  Vrátí se nám to všem nejen v dobrém pocitu solidarity s lidmi se zdravotním postižením.