Norská tragédie otřásla celou Evropou. Centrum demokratického vládnutí jedné ze starších evropských demokracií se stalo cílem brutálního útoku a ihned poté zaútočil pachatel na shromáždění mladých lidí, sociálních demokratů. Hlubokou lítost a soustrast norské vládě i norským občanům jsem vyslovila bezprostředně po prvních zprávách. Od té chvíle přemýšlím – proč ? Co bylo motivem takového činu? Nemá-li se nic takového opakovat, musíme pochopit příčiny a předejít jim.
Pachatelem byl mladý muž, který je na první pohled prototypem mladého, zdravého a perspektivního člověka, tak jako mnoho mladých mužů i u nás. Sám sebe označoval za křesťana, pravicových politických názorů. Zřejmě byl vášnivým nacionalistou. Terčem jeho nenávisti se stali mladí sociální demokraté, vyznávající svobodu, humanitu, toleranci a nedělitelná lidská práva. Z dlouhodobého pohledu je totiž nacionalistický populizmus vždy znovu odsouzen ke ztroskování. Způsobuje historické tragédie, jakou byla II. světová válka, a je problematický i pro prosperitu té které země.
Ve společnosti vysoké kvality života je těžké najít nepřítele, vůči kterému by se směřovala zloba a frustrace z vlastních neuspokojených aspiračních úrovní a strach z budoucnosti. Je však snadné vytvořit abstraktní obraz někoho „cizího“, kdo nám ujídá, překáží, rozpouští naši identitu. Víme, že to není realita. Ale právě toto je jádrem pravicových extrémistických a nacionalistických hnutí, a to také zřejmě bylo v ohnisku nacionalistické vášně pachatele norského masakru.
V dnešní Evropě jsme jako reakci na katarzi II. světové války vytvořili alespoň předpoklady pro „hodnotové společenství“, které znamenalo více než šedesát let míru a prosperity. Důsledky chamtivosti finančních trhů snižující v podobě krize životní úroveň velké části lidí, vytváří prostor pro opět příliš časté hlasité výstupy nacionalistů vytvářejících odstředivé tendence, které jsou ke škodě nás všech. Dánsko se chce bránit zločinu obnovou hraničních kontrol. Ale norský tragický příklad (ač Norsko není členem EU, je součástí řady evropských propojení, jako například Schengenského prostoru) jasně ukazuje, k čemu nesnášenlivost a intolerance vede. Nebyl to útok muslimských fundamentalistů, tedy kohokoliv z odlišného kulturního prostředí. Byl to zběsilý, promyšlený a brutální zločin proti spoluobčanům jiného politického názoru.
Politický rozjezd nacionalistů v Belgi, v Itálii, v Nizozemí, ve Finsku, ale i český pravicový nacionalismus, to je jev, který by nám všem měl dělat velké starosti. Mladé generace jsou bez vlastní zkušenosti s tím, co partikularizmus, nacionalismus a intolerance v Evropě způsobily. Dějepis se ve školách učí jen okrajově a mnohdy je snaha problematizovat příčiny i důsledky těchto ideologií a fobií ve školách i v médiích.
V této chvíli bude velmi záležet na tom, jak se s Norskou tragédií jako evropská i česká společnost vypořádáme. Nebude to lehké. Pokud však budeme pravdiví a dokáží-li se především česká média oprostit od onoho více či méně skrytého fandovství právě politickému proudu, který byl evidentně podhoubím pro krvavý zločin, minimálně jako odůvodnění jeho spáchání pro pachatele samotného, může být Norské memento cestou, jak nové generace o historii poučit (aniž by museli historické tragédie opravdu zažít) a snížit tak riziko návratu do minulého století vraždění a válek.
Jsme na začátku našeho evropského soužití, našeho společného prospěchu v globálním světě. Cesta je evropská integrace a hodnotové společenství humanity a demokracie. To je pro nás odkaz obětí Norského masakru.
