Lidskost proti sobectví aneb opravdu se bez čerstvého rohlíku denně neobejdeme?

Někteří kolegové poslanci nutně potřebují každý den čerstvý rohlík. Bez něho si to „správné“ ráno nedovedou představit.

Ano, i to padlo během diskusí o tom, že by parlament znovu umožnil otevřít supermarkety a hypermarkety 365 dnů v roce.

„Chceme mít právo koupit si každý den čerstvé pečivo!“ zní pravicovými poslaneckými lavicemi, jako kdyby právo nakupovat na Velikonoční pondělí nebo Boží hod vánoční patřilo k základním lidským právům.

Za sebe říkám, že se určitě obejdu pár dnů v roce bez toho, abych vyrazila na shopping.

Otázka zní, co je důležitější? Mít možnost jít každý den celý rok od brzkého rána do noci na nákup, nebo rodinný život pracovníků a pracovnic v obchodech? Což v důsledku znamená i v pekárnách a řadě dalších provozů.

Můj názor je, že nejsme (doufám) takoví sobci, abychom těch sedm dnů bez našeho nakupování neobětovali. Je to sedm dnů znamenajících pro prodavačky a pokladní či skladníky sedm dnů jistého volna, které nemůže narušit manažer prodejny přeházením směn. Protože manažer prodejny je jinak mocný čaroděj, který (když to obchod potřebuje) z víkendu udělá ementál a z dovolené trhanec.

Konec konců – je to sedm dnů, ve kterých si drtivá většina nás ostatních užívá klid s rodinou, dětmi, vnoučaty, koníčky, knihou, litím olova, pomlázkou… Je poněkud směšné, když z lavic „ochránců tradičních hodnot“ slyším, ať lidé místo slavení narození Ježíše Krista vyrazí s vozíkem na lov zlevněného másla.

Což mi připomíná, že debata o tom, zda musí být všechny dny v roce všechny obchody otevřené, má dvě roviny.

O lidské byla řeč.

A má i rovinu ekonomickou.

Jaké hospodářské dopady loni mělo, že se těch pár dnů neprodávalo? Poctivá odpověď zní, že vůbec žádné. Svět se točit nepřestal a dokonce se ani nezačal točit na druhou stranu.

Fakta a zkušenosti za ten rok, kdy úprava „sedm volných dnů“ platí, říkají, že tržby v maloobchodě neklesly. Naopak, možná i díky „předzásobování“, vzrostly.  Obchodu jako podnikatelskému odvětví nevznikla žádná škoda. A pokud, tak neznatelná.

Myslím, že ani zákazníci se necítí ochuzeni. Nevšimla jsem si, že by lidé 28. října oblehli vietnamské večerky a malé obchody a vykoupili je až do poslední instantní čínské polévky. Neslyšela jsem, že by otevřené chrámy konzumu někomu v těch pár dnech chyběly.

Dokonce ani zaměstnanci obchodů o nic nepřišli – většinou stejně nedostanou žádné velké peníze navíc. Spíš náhradní volno. Což je skutečně terno, dostat den volna, když je manžel v práci a děti ve škole. Parádní prožití rodinné pohody – ale bez rodiny. Není divu, že poslancům přistála v jejich poště petice zaměstnanců obchodů, která je jednoznačně proti snaze opět obchody v oněch sedmi dnech otevřít.

Připadá mi to celé trochu podivné. Po roce fungování zákona, se kterým jsou kromě několika akcionářů prodejních řetězců všichni spokojeni nebo jim přinejmenším vůbec nevadí, se najdou „reformátoři“ s nápadem to celé vrátit zase zpátky.

Přemýšlím, komu to má pomoci. Zaměstnancům obchodů? Zjevně nikoliv, ti to nechtějí. Spotřebitelům a zákazníkům? Asi také ne, žádné hnutí „Chceme nakupovat každý den“ tady nemáme. Nevím o nikom, kdo by oplakával možnost drandit 8. května s košíkem po Kauflandu.

Takže mi zbývají skutečně jen ty prodejní řetězce. Není to trochu málo, aby kvůli zájmům pár investorů přišly desítky tisíc lidí o sedm volných dnů?