Dojemně se na stránkách Dnes v minulém týdnu shodli Jana Hybášková a Jan Schwippel na nutnosti referenda pro přijetí tzv. reformní , respektive Lisabonské smlouvy, ještě přesněji: smluv. První, europoslankyně, vnímaná spíše jako zastánkyně EU, druhý poslanec za ODS, tedy euroskeptik.
Dojemné by to skutečně bylo a bylo by to také dobře, kdyby motivy obou byly skutečně křišťálově čisté. Nebo raději poctivé. Kdo však sleduje dění na politické scéně a zajímá se nejen o druhou mízu našich politiků, ale také o to, co jednotlivé strany a jim příslušní politici dělají, musí mít nutné pochybnosti o poctivosti oněch motivů. O co jde?
Podstatou je dohoda dvaceti sedmi členských zemí nad zapracováním většiny toho, na čem se dohodly již v textu Euroústavy do novelizace dvou základních smluv. Díky nim EU existuje a funguje. Novelizaci potřebuje, aby dokázala plnit svůj základní cíl i v počtu 27 členů. Tím je zajištění bezpečnosti občanů v nejširším slova smyslu. Od zachování míru na kontinentu, právní jistoty a osobního bezpečí každého jednotlivého občana společným bojem proti terorismu a organizovanému zločinu, až po udržení dobrého životního prostředí a sociálního smíru potřebného pro lidi i firmy.
Zhynutí Euroústavy nebyl jen důsledek neúspěšných referend ve Francii a Holandsku o ní, (ti by se napodruhé spokojili s dodatky , případně úpravou textu Euroústavy, jak deklarovali).Nacionálně konzervativní česká Topolánkova a polská Kaczynského vláda, které dopředu odmítaly Euroústavu a horovaly po zachování Smlouvy z Nice, zahubily kompaktní text s ústavním úvodem a oficiálním zakotvení znaků EU, vlajky a hymny. Ten by referendum vyžadoval zřejmě i v ČR.
I česká modrá vláda se přičinila o to, že nevznikla nová kvalita. Nicméně to, co je nutné pro další fungování EU se jim už sabotovat nepodařilo. Po dohodě všech členských zemí byly podmínky reformy institucí EU zapracovány do stávajících smluv.
Pan poslanec má pravdu. Je to zhruba 90 % toho, co bylo v Euroústavě. Cudně zamlčel (nebo to neví?), že 80 % Euroústavy byl souhrn stávajících smluv včetně přístupových . Ty byly schváleny referendem o přistoupení i v ČR.
Jen tuším, že to mohou být osobní motivy, proč se nyní kloní k přímé demokracii paní europoslankyně, znalá skutečného stavu věci a dříve patřící ke skupině odmítající referendum z principu . Proč naráz plane pro přímou demokracii poslanec za stranu, která občanskou společnost odmítá jako obtížný hmyz, a která již desetkrát zamítla každý návrh zákona o referendu, se dá lehce dovodit.
Po odchodu polské Kaczynského vlády vyjednavači ODS zůstali na evropské scéně skutečně osamoceni. Bohužel ne jako Don Quioti bojující s čistým srdcem s větrnými mlýny, ale jako kazisvěti bourající to, co Evropa desítky let budovala. Takoví hrdinové však nejsou, aby zjevně ničili další postup EU, když většina Čechů ho podporuje.
Tak zbývá jediná naděje, jak další a velmi významný krok evropské integrace zbortit. Lisabonské smlouvy neratifikovat nebo jejich ratifikaci alespoň zpozdit. Toho by bylo obtížné dosáhnout při ratifikaci parlamentem. Nejen pro to, že většina stran včetně opozičních ratifikaci podporuje. Ale bylo by docela těžké pro ODS vysvětlovat svým voličům i zahraničním partnerům to, že by nehlasovala pro smlouvy, které sama dojednala. A tak ODS hledá cestu Piláta Pontského. Už se o to pokusila zatáhnutím Ústavního soudu do celého procesu. Referendum, na jehož konání právě odmítla zákon, má být tou vodou, ve které si nad Lisabonskou smlouvou chce ODS umýt ruce. Když se ratifikace nestihne do 1.1.2009 , jak se státy dohodly, EU dostane citelnou ránu. Česká vláda si ale umyje ruce: „To nezodpovědní občané!“ Domyšleno do konce bude to určitě také dobrý argument, proč nedopustit, aby občané mohli mluvit do umístění radaru. Farizejové by záviděli. Máme skutečně schopnou vládu.
