Chtělo by se mi tento článek začít slovy „Jo, to tenkrát bývalo, tenkrát před korounou ….“. A asi takto i začnu. Je tomu něco málo přes rok, kdy se prakticky všem lidem na této planetě zcela zásadně změnil život.
Chtělo by se mi tento článek začít slovy „Jo, to tenkrát bývalo, tenkrát před korounou ….“. A asi takto i začnu. Je tomu něco málo přes rok, kdy se prakticky všem lidem na této planetě zcela zásadně změnil život. Zřejmě nikdo nepředpokládal, že by něco takového mohl zažít. Situace známé maximálně z katastrofických filmů se rázem stála skutečností. Ne, že by do té doby neexistovaly situace, které by se daly považovat za fatální, jen tak nějak nebyly vidět, protože se vyhýbaly vyspělému světu, tedy i nám. Ale co už, svět se změnil a s ním také vyvstalo nepřeberné množství problémů, které ale dlouhodobě doutnaly pod povrchem a bylo jen otázkou času, kdy se zhmotní a vyplynou na povrch.
Já osobně považuji za nejvýznamnější odkaz současné doby to, jak se dokázala společnost rozdělit, a to hned do několika nesmiřitelných skupin. Nejzajímavější na tom je to, že příslušné dělení neprobíhá na nám známých osách štěpení, jako je politické vidění světa, věková struktura či pohlaví osoby. Příslušné, doposud rozhodující dělící znaky, jakoby vymizely. A to mnohdy až teatrálně. Mnozí konzervativci odmítají tradiční prvky jejich programu, jako je zabezpečení zdraví rodiny, a odklánějí se, z jejich doposud odmítavého hlediska, k tradiční medicíně a zelenému způsoba života. Muži více dbají než ženy na zdraví celé populace (myšleno z hlediska akceptace omezujících opatření za účelem snížení nákazy v populaci). Staří lidé se stávají více sobeckými a nepovažují za potřebné chránit své potomky před dluhy, které se vytvářejí i v jejich jménu.
Celkově by se dalo konstatovat, že dělícím mechanismem je dnes samotná existence koronaviru anebo přinejmenším strategie, jak se s ním vypořádat. Prakticky každý občan České republiky dnes operuje s pojmy jako je PRÁVO či ÚSTAVA. I největší ignoranti, kteří doposud neměli ani ponětí, že nějaká ústava vůbec existuje, dnes dokáží hodiny hovořit o tom, že vláda koná protiústavně, že usnesení vlády není zákon, apod. Prakticky každý je dnes odborníkem na virologii a vakcinaci, ať už jsou to lékaři, učitelé, ekonomové, ale i řidiči či dělníci. Díky sociálním sítím pak lze svůj názor ventilovat prakticky kamkoliv a i ten nejšílenější nápad si dokáže nalézt skupinku „odborných posluchačů“.
V této nepřehledné situaci pak jsme svědky, kdy se začíná přemítat nad funkčností samotné demokracie, na straně jedné je zde skupina tvrdící, že demokracie jako taková (čti liberální) je mrtvá a je potřebné ji poposunout směrem k vyšší míře kontroly. Jinak ji lze nazvat také jako demokracie s přívlastkem, kdy mnoho osob dokáže tvrdit, že takovouto demokracií disponují nejen v Maďarsku a Polsko, ale ve své podstatě i v Rusku či Bělorusku. Na straně druhé je tu skupina vyžadující zrušení jakéhokoliv zřízení a nastolení anarchie. Jsou zde názory přející si přechod k totalitě předchozího režimu a množství dalších.
Nejzajímavější je pak pozorovat vyprázdněnost některých reakci, kdy mnohdy líbivá slova a slogany vítězí nad racionalitou a úsudkem. Jeden nejmenovaný ředitel školy se např. rozhodl na úkor vládním opatřením, pokračovat ve výuce dětí tak, jako tomu bylo před koronakrizí. Umožnil dětem vstup do školy bez testování a do tříd i bez roušek. Argumentoval tím, že děti mají právo chodit do školy, rodiče mají právo rozhodovat o svých dětech, učitelé mají děti vzdělávat. A dostáváme se ke kamenu úrazu. Tato mediálně krásně znějící slova je totiž potřebné podrobit filosofické a především věcné diskuzi. Pojďme se tedy tímto zabývat.
Děti mají právo chodit do školy. Autor má na mysli zřejmě situaci, kdy netestované dítě není vpuštěno do školy, nemá tudíž přístup ke vzdělání a tím je porušeno jeho ústavní právo na dané vzdělání. Když pominu to, že příslušné právo není dáno ústavou, ale Základní listinou práv a svobod (která je ovšem nedílnou součástí ústavy), je nutné se pozastavit nad argumentací, že zákazem vstupu do školy končí právo na vzdělání. Copak je tím, že neumožníme dítěti, které není očkováno vstup do první třídy základní školy, odebráno jeho právo na vzdělání? To, že dítě, které má přenosnou nakažlivou nemoc, také nemůže vstoupit do školy. Někdo může argumentovat, že předjímáme to, že dítě je nemocné, což není korektní. K argumentaci musíme využít větu druhou z daného zvolání. Rodiče mají právo rozhodovat o svých dětech. Zní to velmi logicky a dokonce i pravdivě. Ona je to totiž naprostá pravda. Málo kdo si ale všimne, že nejdůležitějším slovem z celé věty je slovo SVÝCH. Ano, rodiče mají právo rozhodovat o svých dětech, nikoliv však o dětech ostatních rodičů. Takovýto pohled je zcela zcestný a především egoistický. To, že jsem přesvědčen, že mé dítě je zdravé (anebo, že žádný virus neexistuje), mě neopravňuje k tomu, abych riskoval zdraví ostatních dětí a tím i potažmo zdraví jejich rodičů, prarodičů a dalších osob. Ti, co argumentují, že pro děti není virus škodlivý, už nedohlížejí na situaci, kdy tyto děti přinesou virus domů a nechtíc nakazí svou babičku či dědečka. Pro ně to pak může mít fatální následky. Takže ano, rodič má právo rozhodovat o svých dětech, může je kdykoliv vzít domů a vzdělávat nadále on-line či jinými metodami, které má škola za povinnost zajistit. Zde platí, že právo každého končí tam, kde začíná právo jiného. A je potřeba dát do kontextu právo jednotlivce na vzdělání a právo ostatních (také jednotlivců) na ochranu svého zdraví. Tato dvě práva jsou ve vzájemném rozporu a je nutné rozhodnout, čí právo je v danou chvíli vyšší. Já věřím, že rozhodnuto bylo správně. Třetí věta zněla, že učitelé mají děti vzdělávat. To je samozřejmě pravda. Ale už i dnes mají učitelé povinnosti vykonávat také další věci. Učitel není jen vzdělávající. K danému účelu by nám opravdu postačila nahraná přednáška a nebyla by potřeba ničeho více. Učitel má především socializovat dítě, vychovávat jej. V případě úrazu má poskytnout první pomoc, případně zavázat tkaničku malému dítěti. Opravdu ne, učitelé jen neučí. Mají být osobami, které napomáhají zdravému vývoji dítěte. A pokud tomu mají být nápomocni tím, že dohlížejí nad testováním žáků, nevidím v tom žádný rozkol.
Vraťme se na samotný začátek úvahy. Postupuje náš stát anebo svět v boji s pandemií správně? Nešlo by udělat něco jinak? Určitě je nezbytné, aby byly zavřené služby či obchody? Já nevím, opravdu nevím. Od toho tu nejsem. Nejsem totiž virolog ani epidemiolog. Nejsem ale také ani žádná ovce, jak se mi snaží podsunout určitá skupina lidí, kteří nerespektují vůbec nic. A to jen z toho důvodu, že jim to prostě nevyhovuje. Kdyby se totiž měli bránit argumentačně, nemohli by zvítězit, protože žádné argumenty jednoduše nemají. Nebudu nikomu říkat, jak se má k dané věci postavit, zda je správné to anebo ono. Vím jen to, že nejlepším řešením při výstavbě domu je to, když zedník postaví dům, klempíř udělá střechu, zahradník upraví zahradu a vodař zavede vodu. Pokud navíc spolupracují, jsem si jistý, že daný dům postaví nejlépe a nejefektivněji a rovněž za nejkratší dobu. Jestli si někdo ale myslí, že nejlepší cestou je nechat operovat učitele, rozhodovat o epidemických otázkách ekonoma a řešit otázky ošetřovného řidiče autobusu, nebudu mu to zazlívat, ale ať se připraví na to, že řešení nebude takové, jaké by si asi představoval.
Na závěr pak snad jen jednu poznámku, odkazující se na nadpis mého článku. Mnohé osoby, které popírají existenci samotného viru, ale následně i demokracii, jakožto funkční systém, se mnohdy odvolávají na princip referenda, jakožto nástroje vedoucímu k jejich cílům. Není to vlastně úžasné a zároveň k pousmání?
