Tak už zase vypukne ta taškařice. Nastává ten závod o každičký hlas. Jediný okamžik, kdy končí veškeré „sociální členění“ osob a hlas příznivce komunismu má stejnou váhu jako hlas fašisticky smýšlejícího mladíka.
Nastává ten neskutečný běh na krátkou trať, kdy každá minuta, ale i každičký centimetr plochy je dobrý. Nastává to, čemu se říká „hon na voliče.“ Nyní chvíli odbočím a vrátím se do dávné historie. Demokracie, jakožto souboj idejí a ideálů a nikoliv mečů, byl postaven především na dvou aspektech. Za prvé, na další neochotě lidí prolévat krev za jediný „světonázor“ a za druhé na schopnosti rétorů (politiků) přesvědčit voliče, že jejich nabídka je ta pravá a především uskutečnitelná. Demokracie již od počátku své existence nebyla postavena na doktríně, že ten kdo zvítězí tak svého protivníka zlikviduje. To by byl návrat k totalitě, to nebyl účel. Demokracie byla postavena na naslouchání a ponaučení se z chyb, ale i z toho dobrého, co nabízel soupeř. Pojetí dnešní demokracie je poněkud jiné a především se liší podle kulturní vyspělosti národa. Zatímco „tradiční“ demokratické státy a především jejich voliči chápou význam voleb, jakožto jediného přímého prvku, kdy je možné ovlivnit dění věcí veřejných, voliči v méně tradičních demokraciích, lidé, zcela zásadně pokřivení několika totalitními režimy, tento význam nechápou. Z voleb se učinilo to, co tak zásadně těmto národům po revoluci chybělo. Nedá se jim to zazlívat, je to prostě daň za jejich nevědomí a nevyspělost a především zvrácenost totalitních režimů. Z demokratických principů a především voleb se vybudoval velmi výnosný obchod, se vším dobrým, co to v sobě obnáší, ale i se vším tím zlým. To dobré je to, že alespoň jednou za uherský rok lidé pocítí, že se kolem nich něco děje, že i za zdmi jejich bytů a zahrad existuje svět, který mohou ovlivnit. To zlé ale zřejmě převažuje. Nejzásadnější problém „nefunkčnosti“ české demokracie spočívá v tom, že lidé nepochopili, že při každém obchodování platí vždy naprosto jednoznačná pravidla, která určují hranici úspěchu a neúspěchu. Zatímco na straně nakupujících (voličů) je zásadním prvkem úspěchu vždy znalost produktu a také budoucí rozvaha, proč daný produkt kupuji, na straně prodávajícího (politika) musí existovat vidina dlouhodobého zisku a také etická pravidla. Převedeno do lidské řeči. Dokud se Češi nezačnou starat o věci veřejné, dokud nepochopí, že dlouhodobá vize ekonomicky udržitelného státu je mnohem důležitější, než krátkodobé získání hračky na úvěr, která se buďto omrzí anebo zkazí, bude to špatné. Jestliže politici nepochopí, že jestliže mají mít zaručenou práci a jestli opravdu chtějí prodat své vize, nesmějí je prodávat jen na „předváděcích“ akcích ve slevový den (den voleb), ale musí je nabízet dlouhodobě a pokaždé se zárukou, fungovat to nebude. Kapitalismus nám přinesl demokracii, bohužel nám nevysvětlil, že opravdu platí pravidlo „Rychle nabyl, rychle pozbyl.“ Zřejmě si budeme muset ke své demokracii ještě dospět. Několikrát se spálit, abychom pochopili, že bez vlastní angažovanosti voličů to nejde. Základem všeho je totiž zodpovědnost. Dokud se tomu ale neučiníme, bude to u nás vypadat asi jako na „arabském trhu.“ Budeme licitovat o každou korunu a ve výsledku si koupíme zmetek. Dokud nepochopíme, že voliči tu nejsou od toho, aby „plnili své sliby“, ale od toho, aby nám na rovinu řekli:“Nebude to lehké, bude to bolet, ale musí se to udělat, už jen proto, aby to nemusely zažít Vaše děti“, nebude to nikdy dobře fungovat. Politika není věc příjemná, ale týká se nás všech, tak se podle toho chovejme a třeba jednoho dne „nakoupíme správně.“
