Již delší dobu sleduji se zájmem vývoj v kauze
obsazených neobsazených vil Milada a Miluška a nemůžu se zbavit jedné podstatné
analogie ve zcela jiné „kauze“, která mnou již delší dobu zmítá. Nemůžu se
totiž zbavit pocitu, že v této republice je zcela zatlačováno do pozadí
to, co činí tržní hospodářství tím čím je. Základním kamenem svobody, motorem
lidské snahy o inovace a nutnosti zodpovědnosti. Co tím mám na mysli? Osobní
vlastnictví, právo majitele na to, nakládat se svým majetkem. Stejně tak právo
firmy jako i právo každého jednotlivého občana.
Účelem tohoto článku není se vyjadřovat ke zmiňované kauze obsazených vil, pan Kocáb již stejně odpočítává své poslední minuty v politických dějinách a ruku na srdce, ačkoliv si jej jako hudebníka poměrně vážím, jakožto politik dokázal, že je naprosto neschopný. Není však v této republice zdaleka jediný. Osobní vlastnictví se stalo pro některé politiky další „nekonečnou“ zásobárnou peněz, peněženkou, ze které lze neomezeně čerpat. Jak jinak si lze vysvětlit nekončící návrhy našich „soudruhů“ na neustálé zvyšování daní, jednou těm, podruhé oněm. Dneska, a tomu se dá možná i se skřípěním zubů porozumět, jsou to milionáři a firmy. Kde se však nalezne další zdroj, až bude tento vyčerpán? Na řadě je už jen jedna skupina, které lze „neustále“ brát a po pravdě, mnohem lépe než oněm bohatým a firmám. Lze si přece jen těžko představit, že by nám střední vrstva začala utíkat do daňových rájů. I když ani to se nedá po několika letech vlády „soudruhů“ vyloučit. Nebudu zde hájit strany na pravici, jejich daňová reforma střední vrstvě rovněž příliš nepomohla, ale zase ani neublížila.
Páni soudruzi pozor ať se Vám ten Váš domeček z karet (sociální stát) nerozsype stejně jako některé domu na Novojičínsku. Stačí totiž jen malý záchvěv a zabezpečení „každého jednotlivce“ všemi možnými mnohdy až neuvěřitelnými sociálními polštáři se rozsype jedna dvě. Oči pro pláč pak zase zůstanou jen těm opravdu nejchudším.
Radím našim oranžovo-rudým bratřím, ať si konečně sundají klapky z očí a přemýšlejí nad analogiemi, kterých je kolem nás veliká spousta. Opravdu budeme i nadále hospodařit jako v Maďarsku či Lotyšsku? Neustále na dluh? Chudáci učitelé, důchodci, policisté, prostě lidé, kteří již tak mají hluboko do kapsy. Nechoďme daleko, podívejme se i k nám, stát by si měl brát příklad i z chyb, které činí jiné orgány státní správy či samosprávy. Co lze pak říci na výrok doktora Ratha, že pokud mu nebude „vytvořen zákon“ o zrušení poplatků, nebude je dále jeho „královský“ kraj hradit? Nabízí se otázka, proč asi, ale spíše i mnohem horší věc. Jak by se takovýto kraj vypořádal s následky ničivé povodně, pokud by si měl vybrat mezi hrazením poplatků a pomocí lidem (v žádném případě neútočím na kraje a lidi postižené povodní, sám jsem z oblasti, která byla zatopena). V televizi rovněž probleskla neuvěřitelná aféra o zabavení peněz ze sbírky obci, která právě prodělala ničivou povodeň a chystala se vyplatit lidem peníze na nejnutnější věci, které v této katastrofální životní situaci potřebují. Banka byla naštěstí velmi ochotná a peníze samozřejmě na konto vrátila, a to už i proto, že se jí daná situace rovněž týkala. Ano, to se stává, když má někdo dluh.
Myslíte si ovšem milí pánové a dámy, že po několikaletém navyšování dluhů se k nám budou stavět stejně i zcela anonymní instituce, které jediné mají dostatek peněz a vůle k poskytnutí úvěrů? Zvlášť když v dáli nebude ani záchvěv zlepšení stavu, spíše hrozba insolvence a nesplácení. Naprosto pochybuji. To nám již zůstanou skutečně oči pro pláč a především těm nejchudším a nejslabším.
Osobní vlastnictví je základní komoditou každého z nás. Patři mezi ně i náš plat. Jen my sami máme právo rozhodnout, jak s ním naložíme. Samozřejmě je ve společnosti nutná určitá míra solidarity, avšak nezdá se Vám již v současné době nějak vysoká?
Ale co už, to už je asi nějaký český sport. Když si někde pár mladých vyleze na komín a nelze je z něj dostat, stane se to nejvyšší mediální prioritou s celostátní působností, která vyvolá ve společnosti obrovskou nenávist i solidaritu. Když někomu vezmou polovinu platu, aby mu pak v případě, že například porodí či onemocní, vrátili pár korun, to již nikoho ani nezajímá. A proč by vlastně taky mělo. Jsme přece národem dobrosrdečným a přejícím. Buďme rádi, že si náš nejoblíbenější politik nechal postavit dům (za lidové peníze) mimo záplavovou oblast. Škoda jen, že jeho se jeho vlastní daňové návrhy netýkají. Možná by se na jeho vlastnictví mohli poohlédnout demonstranti, kteří byli vyhnání ze zmiňovaných vil, vždyť prostoru a komfortu tam bude určitě více.
