Kdo z koho. Jak jinak lze nazvat současný stav na naší politické scéně. Pro politology neskutečně úžasná ukázka „fungování“ demokracie na samých hranicích regulérnosti, pro obyčejné lidi hořká komedie plná zvratů a bolesti.
Čeho jsme to tedy vlastně svědky? Ničeho zvláštního, jen ukázky nedostatečné vyspělosti národa, národa, který po desítky let fungovat v náručí režimů, které nejen, že nectily demokratické principy, ale které nectily ani základní hodnotu lidského života. Jsme svědky, kdy ti samí lidé, kteří v minulém režimu proplouvali na vlně neetičnosti, v tuto chvíli spolu bojují vzájemně o moc. Moc výkonná, zákonodárná a soudní si to rozdaly po dvaceti letech v přímém přenosu o definitivní rozdělení moci. To, že naše mladá „pseudodemokracie“ nikdy v podstatě nefungovala standardně, to je zřejmé asi všem. Ono to s těmito lidmi ani při dobré vůli tak úplně nejde. Ale to, co legitimizoval v poslední době pan prezident a co bylo umocněno jednáním vrchního státního žalobce Ištvána, to je už absolutní ukázku takto rozpoutaného boje. Tam, kde nejsou pravidla a zvyky, musí nastoupit morálka a úcta. Alespoň ve všech funkčních systémech to tak je. Když ale pan prezident velehlasně vytrubuje do světa, že on žádné ústavní zvyklosti nepotřebuje, on má totiž patent na pravdu, tak je něco velmi špatně. Jestliže prezident neuznává parlament, ten zase všemožně uráží soudy a prezidenta, soudy provádějí hon na „nečestné“ poslance, kteří podávají ústavní stížnosti jak na soudce, tak i na prezidenta, dostáváme se možná do jižnějšího pojetí politiky, než kdy bylo v Evropě zaznamenáno. Dostáváme se do typické ukázky nefunkčnosti jakéhokoliv systému bez primární úcty základních principů slušnosti. Vím, že politika není záležitost slušných lidí, ale pořád se mi zdá, že v celém systému něco selhává, něco, díky čemu fungují vyspělé demokracie jinde. Když porovnám, co je především jiného u nás, ve Švýcarsku, USA aneb třeba v Británii, dostává se mi určité odpovědi. Tou odpovědí je funkčnost té čtvrté, nejpodstatnější složky demokracie. Tou složkou jsou samotní občané, tedy voliči. Občané, kteří ví, že seděním u televize a popíjením lahváčů nic nezmění. Občané, kteří ví, že když to nejde jinak, sami se účastní veřejného života a jdou příkladem. Občané, kteří stejně jako lakmusový papír hlídají sebou zvolené politiky tak, že jim sebemenší odchýlení nikdy neodpustí. Občané demokraticky vzdělaní, takoví, že ví, že lascivní sliby nikdy nevyřeší problémy této země. Občané, kteří jsou finančně gramotní a vědí, že třinácté důchody anebo sociální stát jsou s prominutím ekonomická pitomost. Když se tak nad tím zamyslím, demokracie je vlastně nádherný systém. Konečně nám někdo ve vší nahotě ukáže, jací vlastně jsme, co jsou naše priority, jakožto národa. A buďte klidní, prosperita, úcta, morálka anebo solidarita to rozhodně nejsou.
Další články autora naleznete na portálu o vzdělávání a trhu práce www.vzdelavacisluzby.cz
